Podstata duše

Ono proklaté čekání - 55. část

Posadila jsem se zpět na své místo a pohledem jsem vyhledala Olívii. Když si všimla, že na ní koukám, našpulila pusu a lehce zakroutila hlavou. Bylo mi jasný, proč to gesto. Doběhla první, ale já první nebyla. Jooo, tohle si ještě schytám.

Ohlídla jsem se na druhou stranu, jestli neuvidím Matha se vracet, i když jsem si byla jistá, že po takový chvilce nemohl doběhnout ještě ani ke kontrole.

Můj pohled ale i tak zaujal jakýsi pohyb mezi stromy. V tu ránu ve mně hrklo.

„To není možný," zděsila jsem se, a aniž bych si to uvědomila, přestala jsem dýchat. Teprve až když jsem mezi stromy rozeznala postavu toho kluka, který vyběhl jako první, jsem se zase zprudka nadechla. Pro tuto chvíli se mi nesmírně ulevilo, ale radši jsem nervózně kontrolovala les kolem nás.

To ovšem neplatilo pro kluka sedícího v rohu. Ten s vykulenýma očima a zmateným pohledem spěchal ke svému parťákovi. Ten mu jen předal papír se zakroucením hlavy.

Kluk se pohotově vrátil na své místo, rozevřel papírek a začal si ho prohlížet.

V tu chvíli mi ho bylo trochu líto, ale za ten pohrdavej pohled, když ho prvně odnášel, jsem mu to i trochu přála. Já vím, jsem zlá, ale teď jsme přece soupeři.

Mezi tím se začali zvedat další lidi a posílat na kontrolu své odpovědi. Já s Kessidy, jsme pořád kontrolovaly, zdali se naše odpovědi nevrací zpět, ale díky bohu se zatím nikdo zpět nevracel.

Drenn stále pomalu procházel mezi ostatními, kteří ještě luštili, a se zájmem sledoval, jak si počínají. Skoro bych až řekla, že o průběhu zkoušky bude muset podat nějakou zprávu, protože si každou chvíli zapsal nějakou poznámku.

Náhle se ale zastavil a napřímil se. Jako by něco poslouchal. Nenápadně jsem se rozhlídla všude kolem, ale neviděla jsem nic, do čeho by se mohl tak zaposlouchat. Pak se otočil směrem ke mně a Kessidy.

„Tým 3?" zeptal se nás a Kessidy si stoupla.

„A-ano?" zeptala se nejistě a i Emett vedle pódia zpozorněl.

„Vaše odpověď byla dostačující. Prošli jste," ušklíbl se na ní a Kessidy radostí vyjekla. Drenn se sice nadechoval, že bude pokračovat, ale to už se Kessidy řítila k Emettovi a radostí na něj skočila. Ten to naštěstí čekal, takže jí bezpečně chytil, aniž by ani jeden z nich přišel k újmě na zdraví.

„Tak, jestli jste už skončili..." promluvil podrážděně Drenn a Kessidy se hned odtrhla od Emetta.

„Pardon," řekli oba naráz.

„Hm, mám vám ještě vzkázat, že se můžete vydat zpátky do města. Což platí pro i všechny ostatní týmy. Až vám oznámím, že vaše odpověď prošla, vraťte se do města!" promluvil a ohlídl se po všech, jestli mu rozuměli. Po té se opět vydal na svůj okružní pochod.

Kessidy se zjevně značně ulevilo, když jeho proslov skončil. Otočila se ke mně a s lišáckým úsměvem zvedla oba palce nahoru. Já se jen křečovitě usmála a pro jistotu se ohlídla na druhou stranu, jestli se nevrací Math. Mezi stromy stále žádný pohyb. Dobrý!

Otočila jsem se zpátky a tam už jsem viděla, jak se Kessidy s Emettem loučej s ostatními čekajícími. Pak ještě oba zamávali na mě a rozešli se cestou zpět.

A mě nezbývalo nic jiného než dál čekat. Nervózně jsem ji mnula ruce... furt jsem si přesedávala... hlavu jsem si div nevykroutila, protože jsem nevěděla, zda bude lepší Matha vyhlížet, nebo prostě čekat, že oznámí, že jsme prošli...

Ach, už jsem se zmiňovala, jak nesnáším čekání? Ne? Vážně ne? Já fakt hodně nesnáším čekání!

Začala jsem si nervózně poklepávat rukou. Jo, chápu, že to ostatní může rušit od soustředění, ale co mám sakra dělat?!

Už jsem začínala pomalu trojčit, když se jako zázrakem staly hned dvě věci naráz. Svým periferním viděním jsem zahlédla jakýsi pohyb mezi stromy, ve stejnou chvíli, když sem si všimla, že se Drenn znova narovnal. V tu chvíli jsem myslela, že mi puknou nervy. V lese se pomalu rýsovala něčí silueta a Drenn stále poslouchal rozkazy.

Zatraceně! Tak co?!