Podstata duše

Podstata duše - 59. část

Bylo slyšet, jak všichni kolem zatajovali dech a s velkým očekáváním hleděli na plošinu, kde se ze zlatých paprsků začala formovat malá zářící kulička. Jas paprsků byl chvílemi tak silný, že jsem si musela dát ruku před oči a snažila se koukat aspoň přes prsty.

Konečně to vypadalo, že světlo trochu ustává a já se zas mohla dívat normálně. Olívie začala pomalu klesat a samolibý úšklebek na její tváři, jako by se přihlížejícím vysmíval a říkal: ‚To jste nečekali, co?'

Olívie se se vší elegancí snesla na zem a s rukama v bok se s očekáváním zahleděla na kuličku zlatavých paprsků.

V tom jakoby kulička paprsků pukla a zevnitř se vyplazil její démon. Tak moment, vyplazil?!

„Bože můj, had?!" vykulila jsem oči, když se před Olívií začala nebezpečně zvedat hlava tvora.

„To není jen tak ledajakej had..." promluvil zaujatě kluk vedle mě. „To je bazilišek!"

„I kdybys měl pravdu, neměl by náhodou zkamenět každej, kdo se mu podívá do očí?" zeptala jsem se zvědavě, ale nespouštěla jsem oči z démona, který si zrovna prohlížel Olívii, jako by si jí chtěl dát v příštích 5 minutách k obědu.

„Jistě, že mám pravdu!" obořil se na mě. „Podívej se, copak normální hadi jsou takhle mohutný. Navíc všimni si, že má přes oči jakousi blánu."

Se zájmem jsem mu začala zkoumat oči a skutečně. Měl přes ně jakousi blánu, díky které jsme nejspíš byli ještě stále všichni naživu.

„No tak pojď, ty hrdino, už jsme na výsluní dostatečně dlouho," poplácala Olívie baziliška po hlavě jako by to bylo roztomilé štěně a vydala se ke schůdkům.

Had nejdřív celkem děsivě zasyčel, ale pak se vydal za ní. Jak? Jak to, že se ho nebojí?!

„To chtělo kuráž, poplácat baziliška po hlavě, slečno Olívie," ozval se z tribuny Drennův hlas a když jsem vzhlédla, všimla jsem si, že se zaujetím opřel lokty o zábradlí, jednou rukou si podepřel hlavu a tím svým hlubokým pohledem teď sledoval Olívii.

„Je to můj démon, co by mi mohl udělat?" pokrčila s nezájmem ramena Olívie.

Na to se Drenn pouze ušklíbl a nechal její dotaz odvlát do země zapomnění. Chvíli na to se arénou rozhostilo ticho a všichni sledovali s očekáváním balkón. Tam se totiž všichni kapitáni společně s oběma členy královské jednotky dali do jakési diskuze.

Po nějakých asi pěti minutách Olívie začala ztrácet trpělivost, založila si ruce na prsou a začala podupávat nohou. Bazilišek, který do teď ležel klidně vedle ní, zřejmě vycítil, že jeho paní dochází trpělivost a pozvedl svou hlavičku a upřel svůj pohled k balkónu. Říkám hlavičku, ale ve skutečnosti byla větší než zatnutá pěst pěkně urostlého chlapa. A to to je teprve mládě!

Takže vlastně, když se napřímil, sahal Olívii skoro ke krku. V tu chvíli jsem si z celého srdce přála, aby mým démonem byl malý roztomilý medvídek koala!

Konečně to vypadalo, že diskuze kapitánů skončila a všichni se obrátili zase k nám. K mému údivu si ale vzal slovo opět Drenn.

„Slečno Olívie, co byste řekla, kdybych vám nabídl možnost, jít k výcviku do Královské jednotky?" pronesl Drenn.

„Chápu, že beze mě by se to neobešlo, takže proč ne?" odpověděla mu s hrdostí Olívie a z tribun arény se opět rozezněl nadšený výskot. Takže Olívie půjde k výcviku do královské jednotky... No myslím, že si od teď budou padouši od krále držet zcela dobrovolně několika kilometrový odstup.