Podstata duše

Zkouška číslo 1 - 35. část

A je to tady. Dveře od budovy se otevřeli a ti, kdo stáli nejblíž, se začali hrnout dovnitř. Nikdo přesně nevěděl, co nás vlastně čeká, jelikož se zkoušky každý rok mění. Snaží se tím zabránit tomu, aby měl nějaký ročník před ostatními výhodu.

„Hele, bacha kam šlapeš!" vykřikla Olívie, když jí v tlačenici někdo dupnul na nohu.

„Holka, ty toho naděláš," zasmál se Math a sám si razil cestu mezi běsnícím davem.

„Páni, kde se ve všech vzala ta bojovnost. Ve třídě nikdo z nich pomalu ani nedutal!" podivila se vedle mě Kessidy. Obě jsme moudře zvolily taktiku se prostě nenechat strhnout davem, ale jít v bezpečné zóně za ním. Stejně zkouška nezačne dřív, než dorazí poslední, takže co.

Dav se pomalu ale jistě potápěl v temnotě budovy a my postupovaly za ním. Math i Olívie už zmizeli kdesi mezi lidmi, takže jsme jen chvílemi zaslechly její hlas, který byl sám o sobě pronikavější než kterýkoliv jiný kolem.

Konečně se celý dav ztratil v budově a my mohly také vejít. Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se trochu zorientovala, ale jen co jsem procitla, jsem zjistila, že po celé hale jsou rozestavené malé lavice pro jednoho. Nevím proč, ale stále mi na tom něco nesedělo.

„Není tu nějak moc lidí?" drcla jsem do Kessidy, která byla stejně v šoku jako já.

„Jo, máš pravdu," odkývala mi Kessidy, „hele podívej na ty lidi u stěn, vypadá to, že budeme v obležení dozorců."

„Pff, ty si teda dávaj záležet, aby nikdo neopisoval," zakroutila jsem nad tím hlavou a společně s Kessidy jsme se vydaly hledat nějaké volné lavice. K našemu štěstí/smůle těžko říct, jsme zjistily, že se o naše místa už postarali Math s Olívií, kteří je brání zuby nehty.

„Sakra, kde se couráte? Ty místa tu nebudou věčně!" křikla na nás Olívie.

„Když vidím, jak bravurně je bráníš, tak bych se divila, kdyby se na ně někdo odvážil jen podívat," rejpla jsem si a společně s Kess jsme se začaly smát.

„Neremcej a ber místo," pohodila vlasy Olívie, aby vypadala opět nad věcí a vrátila se ke své lavici. A tak se stalo, že jsme teda v jedné řadě seděly já a Kessidy a za námi Olívie a Math.

Jelikož všude kolem nás zatím panoval všeobecný zmatek, využila jsem volné chvíle k prozkoumání bitevního pole. Seděli jsme zhruba uprostřed, což nám dávalo jistou výhodu, protože aspoň nebudeme jako ti z kraje hned na ráně. Podél všech 4 stěn místnosti byli docela nahusto rozestaveni ‚dozorci', lidi, kteří nám budou celou dobu koukat přes rameno a za každý podezřelý pohyb nás ihned pošlou pryč. Na každém stole totiž bylo číslo, a tak se nemuseli ani obtěžovat znát jména účastníků a stačilo jednoduše do éteru zakřičet číslo a dotyčný měl utrum.

Jak jsem si tak prohlížela jednotlivé dozorce, zarazil se můj pohled na menší modrovlasé dívce. Aria!

V tom se naše pohledy střetly a Aria se na mě usmála a zamávala. Zvedla jsem taky ruku na pozdrav a byla jsem ráda, že je mezi dozorci aspoň nějaká známá tvář.

„Hej Mathe, támhle je Aria," obrátila jsem se na Matha a ukázala směrem, kde Aria stála.

„A jo!" rozzářily se mu oči a začal zběsile mávat.

„No ne, to je radosti," podepřela si hlavu Olívie, ale nakonec Arie taky mávla.

„Tak počkat já myslela, že členové jednotek se tohohle vůbec nebudou účastnit," zarazila se Olívie.