Podstata duše

Hlas... - 29. část

Z šoku z volného pádu mě dostal až fakt, že jsem spadla do měkkého místo tvrdého. Chvíli jsem vyjeveně zírala před sebe, neschopna se pohnout, nebo prozkoumat, kam jsem to vlastně spadla. Pak jsem se ale prudce obrátila a chvilku mi trvalo, než mi došlo, na co to zrovna koukám.

Ta sova. Proboha, kdy stihla tak vyrůst?!

„Tak co, žiješ?" ozvalo se kdesi nade mnou, když se tělo sovy lehce zhouplo. Zjevně jsme přistáli.

„E-e j-já... jo?" bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala vysoukat.

„Nádech, výdech, no tak prcku to bude dobrý. Nymsie, ač se to nemusí zdát, má skvělé reflexy," zubil se na mě Kyth.

„Je to sova!" neodpustila jsem si.

„Ale skvělá sova!" urazil se na oko Kyth, ale nakonec se na mě ušklíbl, „tak polez, taky už toho musíš mít plný zuby co?"

„Jo, i když jsme měli celý den volno, mám pocit, že už to jsou věky, kdy jsem se naposled zastavila a oddechla si," přiznala jsem a s jeho pomocí slezla ze sovích zad. Jakmile jsem zase stála pevně na zemi, sova vybouchla a z prachu, který se rozvířil kolem místa, kde stala, vylítla opět ve své původní velikosti.

„Páni," vykulila jsem oči nad její dovedností. Kyth natáhl ruku tak, aby na ní mohla Nymsie přistát a pořádně jí podrbal za dobře odvedenou práci.

„Mají nějakou speciální schopnost všichni démoni?" zajímala jsem se.

„Jak kdy, občas má speciální schopnost démon a občas díky démonům získá speciální schopnost člověk," vysvětloval Kyth, zatím co hledal v brašně pamlsek pro sovu. Nakonec se mu podařilo najít maličkého mrtvého myšáka a dal ho Nymsie. Ta mu ho okamžitě zobáčkem vytrhla z ruky a odlítla od nás dál spořádat si svou odměnu.

„To budu muset začít od znova co?" pohlídla jsem ztrhaně vzhůru k síti a zívla si.

„No když tě tak vidím, tak bych ti moc nedoporučoval nikam lízt, bohužel je to na čas a milosti se neberou," přiznal Kyth a z očí mu srčela nevyřčená slova. Kdyby to bylo na mě, Nymsie by tě hned přenesla na druhou stranu.

Ale není... Chápu, i ti kdo hlídají tuhle stezku, jsou svázáni nějakými pravidly, aby nezasahovali, pokud to nebude nezbytně nutné.

„Dobrá tedy. Na ten strom už jsem jednou vylezla. Nevidím důvod, proč bych to nezvladla i podruhé!" zaťala jsem pěsti a rozběhla se před nově postavenou výzvu.

„Směle do toho! Pořád máš šanci!" povzbuzoval mě za zády Kyth. Můj bojový buch byl zpět.

Doběhla jsem ke stromu a dala se znovu do šplhání. Tentokrát jsem lezla s daleko větším elánem a nově nabytou jistotou, že když spadnu, tak mě Nymsie chytí. Hbitě jsem vyšplhala do úrovně provazu a tentokrát se na něj rovnou zavěsila.

Přeručkovala jsem první metr a pak jsem se trochu rozhoupala, abych za lano zahákla nohy. Na druhý pokus se mi to konečně podařilo a já mohla pokračovat dál. Snažila jsem se dostat, co nejdál, dokud jsem měla adrenalin v krvi. Soustředila jsem se tedy jen na ručkování a na lano.

Postupně se kolem mě začínaly křížit i ostatní lana, ale na to abych se zastavila a zkoumala, jestli někde nejde přelézt pohodlněji, zkrátka nebyl čas. Rozhodla jsem se, že celou tu vzdálenost přelezu po tomto laně.

Ruce mě pálily od držení provazu, bosé nohy mi lehce mrzly a kotníky už jsem měla pěkně sedřené. Proč ta noční můra prostě konečně neskončí...

Zaklonila jsem hlavu, abych zjistila, jak daleko jsem od svého cíle, který v tuto chvíli představoval strom na druhé straně řeky. K mému potěšení jsem zjistila, že už jen dva metry. To mi dodalo na mém odhodlání a já zatnula zuby a vydala se na poslední úsek sítě.

To že už jsem na konci, jsem zjistila, až když jsem narazila hlavou do stromu, ke kterému jsem se tak řítila. Teď už zbývalo jen slézt po stromě dolů.

Nebudete mi to věřit, ale dolů to jsem daleko snáz než nahoru!

Moje chodidlo po dlouhé době stanulo na pevné zemi poseté jehličím. Je to za mnou! Celým tělem mi projela úleva a já se div nesvezla k zemi.

„Dobrá práce!" křikl na mě z druhé strany Kyth s Nymsie už zase na rameni.

„Díky!" křikla jsem nazpátek a zamávala mu na rozloučenou. Mávnul na mě zpátky a to byl pro mě povel ke startu. Otočila jsem se teda na druhou stranu, vyhledala pěšinku, mě už dobře známých modře svítících hub a pomalu rozešla tím směrem. Ano čtete správně – ROZEŠLA. Na běhání vám kašlu!

Netrvalo dlouho a já se opět ponořila do hlubin lesa. Světlo z pochodní mi pomalu mizelo kdesi za zády a já šla s novým odhodláním ke třetímu záchytnému bodu. V duchu jsem si opakovala, že už musím bejt za půlkou a že už to bude jen lepší. Sice jsem se nějakou dobu zdržela na síti, ale Kyth říkal, že se Mathovi podařilo předběhnout Olívii. Takže bych Olívii mohla ještě porazit. Stále byla naděje a já k ní teď upínala celé své srdce a snažila se věřit, že si to všechno jen nenamlouvám.

Stejně to ale bylo zvláštní. Přece jsme se nedřeli celej rok, kvůli tomu, aby nás pak těsně před Obřadem výběru vyřadili z přípravné školy, na základě nějakých časů ze stezky odvahy. Vždyť je to absurdní! Celej tenhle tejden s jednotkama je absurdní!

‚Pomoc...' rozlehlo se mi najednou v hlavě. Trhla jsem s sebou a v tu chvíli, jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jenom nezdálo.

‚Prosím, pomozte mi někdo...' tentokrát jsem si ale už byla jistá. Ten hlas... Kessidy!