Podstata duše

Párty v pyžamu - 15. Část

Realey kličkovala mezi stromy, jakoby jí vůbec nevadila tma, která se rozléhala kolem nás. Oheň, který zahaloval naše tábořiště, se scvrkl, až byl vidět akorát jako malá kulička hrášku. Kolem nás panovala děsná zima. Až teď jsem si uvědomila, že jsem akorát ve spacím tričku a teplácích.

„Proboha..." zlomil se mi hlas. Realey prudce zastavila u svého pána, který ležel bezvládně u jednoho stromu. Okamžitě jsem seskočila z Realey a sklonila se k Elliotovi.

„To ze všech lidí poslali zrovna tebe?" promluvil tiše a z jeho hlasu bylo znát, že má velké bolesti.

„Sklapni," pošeptala jsem a snažila se zjistit, jak na tom je. Byl bledý jako jeho vlasy a na břiše měl velký šrám jako by po něm drápl tygr.

„Pěkný pyžamo," pokusil se o úsměv, ale hned na to se jeho obličej zkřivil bolestí, když jsem se pokusila dotknout jeho rány.

„Pyžamo? Jako fakt?" nevěřila jsem vlastním uším, že v takovéto situaci dokáže myslet zrovna to, co mám na sobě.

„Potřebuju se nějak odreagovat, bolí to jako čert," vysvětlil a znovu mírně zkřivil obličej bolestí. Bože, co mám dělat?!

„S tím pyžamem můžu jen souhlasit," ozval se hlas někde za mými zády a já se v tu ránu napjala, jak luk. Realey začala vrčet kamsi do tmy a postavila se před nás, aby nás případně chránila. No tohle mi fakt chybělo.

„Hlavně nedělej hlouposti," pošeptal mi Elliot a letmo mě chytil za ruku.

„Eh...jasně," kapku v šoku, ale s novým odhodláním jsem upřela svůj zrak do tmy. Chvíli se nic nedělo.  A pak odkudsi vyskočil... člověk? Než jsem se stihla vzpamatovat, vrhla se po něm Realey. Svojí vahou ho povalila na zem.

Onen záhadný se ale nedal jen tak lehko. Odhodil Realey jako by nic nevážila a prudce se vyšvihl na nohy. To už jsem se ale před Elliota postavila i já. On však na nic nečekal a vrhnul se na mě. Pche přece jsem si neprošla tím celoročním výcvikem na Obřad výběru jen tak pro nic za nic. 

Hbitě jsem se skrčila, a když se přiblížil, silou jsem ho udeřila pěstí do břicha. Jelikož byl zjevně zaskočen tím, že se dokážu bránit, byl nucen po mé ráně udělat pár kroků zpět, aby nabral balanc. Toho jsem samozřejmě využila. Doběhla jsem k němu a kopla ho do boku. On ale můj kop vykryl, a tak jsem se musela stáhnout, abych nabrala rovnováhu.

„Ale pozor. My se budeme bránit," skoro bych řekla, že to zapředl. V tu ránu jsem si všimla jednoho jistého faktu, který naprosto vylučoval, že se jedná o člověka. Jeho kočičí uši!

„O co ti jde, démone?!" křikla jsem na něj, v naději, že někde po blíž je někdo z tábora a uslyší mě. To, že by mě mohl slyšet nějaký další obyvatel lesa mě už, ale nenapadlo.

„Ruth pozor!" zaslechla jsem Elliotův křik, ale na to, abych si všimla druhého démona, který po mě skočil, bylo až příliš pozdě.

Prudce jsem dopadla na zem, a hlavou narazila do nějakého kamene, až mi v ní zatřeštilo. Chytla jsem se za hlavu a snažila se nějak snést tu příšernou bolest, která se mi do ní hrnula.

„Páni, párty v pyžamu. Vždycky jsem se chtěl nějaký zúčastnit," zaslechla jsem přes třeštění hlavy posměch jednoho z démonů. V tom se mezi ně vrhla rozzuřená Realey a začala kousat a trhat bez jakéhokoliv náznaku lítosti. Její oči zářily červenou barvou a sršela z nich čirá nenávist.

Najednou jako bych přišla o sluch. Všechno kolem mě ohluchlo a rvačka předemnou se začala měnit v rozmazané čmouhy. Ano, přijít o vědomí v tuto chvíli je asi to nejlepší, co můžeš udělat Ruth! A to bylo bohužel to poslední, na co jsem pomyslela, než se kolem mě rozprostřela nicotná tma...