Podstata duše

Jak náš den začal ránem - 21. část

„Haló dámy, vstávat!" bylo první, co jsem druhý den ráno uslyšela. Bože proč? Proč rušíš můj spánek! Jasně jsme se dohodli, že se už nikdy nechci probudit!

Tak či onak, jsem bohužel byla přinucena pomalu a pracně otevřít oči a procitnout tak do nového dne plného super nových zážitků. Juchů!

„Co je? Víš kolik je hodin?" zaslechla jsem chraplavý hlas Olívie. Ach, slyšet její hlas, už takhle po ránu, je jako pohlazení drátěným rýžákem.

„A víš to ty?" zasmál se chlapecký hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem přiřadila hlas k osobě, ale nakonec mi došlo, že je to Math. Pak už jsem slyšela jen kroky a ...

„Ježíš, tolik světla! Co blbneš?!" zahrabala se pod polštář Olívie, jelikož Math roztáhl závěsy a vpustil do našeho doupěte sluneční paprsky. Taková nostalgie hned po ránu snad ani nemusela bejt.

„Sakra, tady člověk nemá ani na chvíli pokoj!" slyšela jsem Elliota zanadávat do mých zad.

„Za 15 minut před ubytovnou," řekl najednou zcela vážným tónem Math a dal se okamžitě na odchod. Co mu zase přelítlo přes nos?

„Doufám, že to neplatilo pro mě, ale pro vás," posadil se do sedu Elliot a mě až teď začala docházet trapnost celé situace. Do pokoje nám aktivně vtrhl Math, aby nás vzbudil, a já si celou dobu s naprostým klidem na srdci ležím u Elliota v posteli. No skvělý!

„Ty si radši zase lehni. Myslím, že nejsi zrovna ve stavu, abys za 15 minut někam chodil," poznamenala jsem prostě a snažila se své tělo přimět k pohybu.

„Já teda nevím, jak ty, ale já nikam nejdu," zabručela Olívie do polštáře.

Až teď jsem si všimla, že Dylan ani netopýr už tu nejsou. Nějak jsem nezaregistrovala, jestli neodletěl už s někým včera, ale předpokládám, že ne, takže musí bejt jeho. No budu se na to muset Dylana zeptat!  Když nad tím tak přemýšlím, Dylan je vlastně stále jeden velký otazník.

„Ty ale taky nevypadáš, jako by ses někam v blízké době chystala," dloubl mě do ramene Elliot.

„No ták, opusť konečně mojí postel!" zakřičel a začal mě vytlačovat ven, takže jsem se musela tak jako tak zvednout.

„Tak moment!" procitla konečně Olívie a vykoukla zpod polštáře zrovna, když už jsem se stavěla na nohy.

„Něco mi uniklo?" koukla nejdřív na mě, pak na Elliota a znovu na mě.

„Heh," nahodila jsem úsměv alá měsíček na hnoji a s ohromnou bolestí nohou jsem odcupitala do koupelny. Zabouchla jsem za sebou dveře a doufala jsem, že se vyhnu jakémukoliv výslechu. Poslední dobou mám pocit, že všechno, co dělám, je špatně.

Když jsem se zadýchaně opřela o dveře, všimla jsem si, že je naše koupelna již plně v provozu, což byla značná výhoda a já se tudíž nemusela táhnout přes půlku ubytovny. Pracně jsem ze sebe svlíkla ještě včerejší oblečení, a vklouzla do sprchy.

„Takže karty na stůl, Ruth" zaslechla jsem Olíviin hlas, když jsem se sprchovala.

„Cožeto?" snažila jsem se hrát nechápavou, i když jsem věděla, že je mi to houby platný.

„Nehraj blbou! Jak to teda je mezi tebou a Elliotem?" odbyla mě svým jedovatým hlasem. Nádech, výdech, v pohodě, tu zvládneš! Je to jenom Olívie. Po pravdě, by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude zrovna ona, komu se tu budu vyzpovídat ze svého ‚milostného' života.

Vypla jsem tedy sprchu, omotala kolem sebe ručník a rozhodla se jí čelit tváří v tvář!

„Jak jsem ti již několikrát řekla, nic mezi námi není! Včera mě prostě čapli zcela náhodní lidé ze země a odložili u něj na posteli. A jelikož i ty sama si okamžitě po tomhle přesunu usnula, tak nechápu, co si jako představuješ, že jsem asi dělala já?!" vyřkla jsem z plných plic a byla jsem na sebe pyšná, že každá moje věta dávala docela smysl, protože nemám ve zvyku provozovat takovéto rozhovory. Možná s Kessidy, ale tu jsem teď dlouho neviděla a popravdě mi začíná chybět.

„Takže ty mi tvrdíš, že jste celou noc leželi každý vzorně na jedné straně postele, aniž byste se jakkoliv dotkli?" podívala se na mě pochybovačně Olívie. Proč mám pocit, že mi nevěří ani slovo? Ale co, jí se přece nemusím zpovídat.

„Jo," zalhala jsem jednoduše, protože už jsem chtěla mít tenhle rozhovor z krku.

„Nevěřím ti ani slovo z tý tvojí malý papuly, ale jelikož už máme jen 5 minut Mathova času, nechám to být," pohodila svými rudými vlasy, prošla kolem mě a začala se chystat do sprchy.

No nebyl to úplně ten konec konverzace, ve který jsem doufala, ale aspoň jsem se jí prozatím zbavila. Zabalená v osušce jsem prošla dveřmi zpátky do pokoje, kde se můj pohled střetl s dvěma blankytně modrýma očima rentgenujícíma mě z postele.

„Tvůj dnešní outfit?" ušklíbl se Elliot, „seš si jistá, že je to na tréning to pravý?"

„Bože. Aspoň ty mi dej chvilku pokoj," vzdychla jsem si a přešla ke skříni, kde na mě čekalo bílé triko velikosti M a univerzální modré tepláky. Popadla jsem všechny kusy oblečení společně s prádlem a namířila si to zpátky do koupelny, než stihla z Elliota vypadnout další chytrá poznámka.

*** 

Nakonec nám veškeré přípravy trvaly přibližně ještě další čtvrt hodinu, takže jsme z pokoje vypálily, jak dvě rakety aniž by jedna z nás řekla Elliotovi ahoj.

Math už před ubytovnou stačil vychodit pěšinku do trávy, ale zjevně ho potěšilo, že jsme se konečně uráčily dorazit.

„Tak vzhůru za učitelem!" pronesl monotónním hlasem Math a s tím se i vydal směrem ke škole. Po chvíli se nám s ním podařilo srovnat krok, i když byl pro nás každý nový pohyb jako bodnutí nožem. Bože, dej ať je dnešní kapitán podobnej spíš Samuelovi než Daisukemu...