Podstata duše

Je toho na mě moc - 33. část

„Co to děláš?" zaslechla jsem pošklebek od Elliota.

„Čekám na svůj soudný den?" vysoukala jsem ze sebe, ale sama jsem věděla, že tím pro mě výslech nekončí.

A pak nastalo ticho. Srdce rvoucí nekončící ticho.

Zvědavost mi nedala a já musela vykouknout ze svého úkrytu. Ovšem jen co jsem tak učinila, zjistila jsem, že Elliot sedí na bobku přímo přede mnou.

„Už si nemohla dejchat?" zeptal se a odhrnul polštář úplně. Tak a má pevnost je tatam.

„Hmm," zamručela jsem a uhnula pohledem.

„S tebou je to těžký, víš to?" ušklíbnul se a zvednul se.

„Hej, co to děláš?" vyjekla jsem, když mě popadl do náručí a zvednul se země.

„Sice si taky myslím, že by neuškodilo tady čas od času tady vytřít podlahu, ale nemusíš to dělat zrovna svým oblečením," zasmál se a pohodil si se mnou, abych se mu lépe držela, „navíc když ses v něm včera v noci válela, bůh ví kde."

„No jo," odbyla jsem ho a podívala se pryč, protože jsem začala mírně rudnout.

„Mám pocit, že by to chtělo projít malou očistou," řekl Elliot a vydal se se mnou do koupelny.

„Dobrá, dobrá. Tak už mě polož!" zvýšila jsem lehce hlas, abych si přidala na sebevědomí.

„Ano, madam," prohlásil Elliot a bez dalšího remcání mě položil opatrně na kobereček u umyvadla. „Chceš umejt záda?"

„Vypadni!" vyštěkla jsem a ukázala prstem ke dveřím.

„No jo, no jo už padám," zasmál se a vycouval ven.

„Zavřít!" rozdávala jsem pokyny jeden za druhým, jelikož ani tak triviální věc, jako zavřít za sebou dveře očividně nezvládal beze mě.

„Ty toho neděláš," vypláznul na mě jazyk a nakonec opravdu ty dveře zavřel.

A tak jsem se ocitla v koupelně sama. Páni, co se to se mnou děje. Ruce jsem si připlácla ke tvářím a cítila, jak mi hoří. Zatracenej Elliot!

Chvíli jsem tam jen tak stála a snažila se trochu uklidnit. Otočila jsem se k zrcadlu a podívala se na svůj odraz. Měl pravdu, měla bych se umejt. Z vlasů mi trčelo jehličí, byla jsem celá upatlaná a špinavá a to nepočítám ten zápach potu. Že se neštítil mě dotknout...

Sundala jsem špinavé oblečení a vlezla do sprchy. Ta neskutečné úleva, která mě pohltila hned, jak na mě dopadly první kapky vody. Tohle jsem potřebovala. Oddych.

V poslední době se toho událo až moc najednou. Vůbec jsem nečekala, že přípravná škola dá tak zabrat. I když asi by toho nebylo tolik, kdyby se tu neobjevili ti démoni. Nejdřív podpálili naší ubytovnu a část města kolem a pak ty jednotlivý případy napadení. A to vím jen o těch, u kterých jsem osobně byla.

Proč se tu asi tak z čista jasna objevili... Stále se drží v okolí. Že by tu bylo něco, co chtějí? Ale co může být v našem městě tak vzácného, že to přilákalo démony? A proč stále na někoho útočí? Brání se nebo to dělají jen pro zkrácení času?

Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí...

Horká voda na mě tekla proudem a omývala zaschlou špínu z mé kůže. Díky sprchovému gelu se kolem mě linula vůně jarních třešňových květů a já se snad poprvé v tomhle týdnu dokázala uvolnit.

Nakonec jsem opustila sprchu s pocitem lehkosti a čistoty. Zabalila jsem se do ručníku. Na hlavě jsem si udělala turban, aby za mnou voda z vlasů nedělala cestičky a jelikož bylo stále brzy ráno, rozhodla jsem se, že se půjdu ještě prospat. A tak jsem zabalená v ručníku vyrazila z koupelny pro pyžamo.

Elliot se válel u sebe na posteli, Realey byla očividně někde venku, a tak se opíral o svůj polštář a pozoroval mě.

„Co je?" řekla jsem a pro jistotu si přidržela ručník u těla.

„A takhle teď budeš chodit pořád?" ušklíbnul se, „protože mně by to vůbec nevadilo."

„Ne, jdu si pro pyžamo, ty chytráku," odbyla jsem ho, šáhla na svojí postel pro pyžamo a zmizela znova v koupelně. Tam jsem se převlékla a vydala se zpátky.

„No dobrá, musím uznat, že moje oblečení ti taky sluší," šklebil se na mě z postele a já se chtě nechtě musela usmát.

„Ehm, díky," zamumlala jsem a vydala se k žebříku palandy.

„Kam si myslíš, že jdeš?" zkřížil mi cestu Elliot.

„Do postele?"

„No to rád slyším," nadchnul se a než jsem se nadála, stáhnul mě k němu na postel.

„Myslela jsem do svojí!" zdůraznila jsem, i když z mé pozice pod ním to moc důrazně neznělo.

„Já ti jí klidně věnuju," zašeptal a nechal mě utápět v jeho nádherně modrých očích.

„Elliote, mám za sebou náročný týden, včera v noci jsem lítala po lese, nejdřív zranili tebe, pak Kessidy, já prostě..." zlomil se mi hlas uprostřed věty a oči se mi neplánovaně začaly plnit slzami. Nechtěla jsem před ním brečet. Nechtěla jsem, aby mě měl za měkkotu. Což už nejspíš má, protože spím s plyšákem, ale co.

„Ruth," pošeptal a sklonil se, aby mi vtiskl polibek do vlasů. Tak či tak jsem se musela i přes stále množící se slzy usmát.

„Pojď se prospat," pohladil mě po vlasech a lehnul si za mě. Chtěla jsem tedy vstát a vylézt na palandu, ale než jsem tak stihla učinit, obmotal mi ruku kolem těla a přitáhl si mě k sobě.

„Ty si nedáš pokoj," zasmála jsem se přes slzy, ale cítila jsem se tak nějak líp.

„Neboj, budu tady, abych ti znepříjemňoval život," žďuchnul mě nosem do vlasů a já mohla spokojeně zavřít oči a přejít do říše snů.