Podstata duše

Nesnáším ho! Nesnáším tenhle les! Nesnáším celej svět! - 27. část

„Takže dnešní noc vás čeká... stezka odvahy!" zatvářila se vítězoslavně kapitánka Emilia.

„Stezka odvahy? To jako fakt?!" vybouchla Olívie.

Je opravdu vidět, že na tajemnosti názvu si nechali záležet. Nad tím museli přemýšlet roky.

„Jen se pošklebujte, však ono vás to přejde," ušklíbla se kapitánka Emilia, „takže pravidla jsou jednoduchá, půjdete po jednom tady touhle cestičkou," ukázala na jakousi stezku, které jsem si předtím nevšimla, i když nechápu, jak je to možné, když po jejích stranách byly rozsázené modře svítící houby, „ a vaším úkolem je dojít až nakonec, kde vás budeme čekat my."

„A háček je?" zamračil se Math. Po pravdě ani mě se nezdálo, že je to všechno.

„V průběhu cesty jsou tři záchytné body. Na každém stanovišti čeká jeden člen mé jednotky a bude mít pro vás úkol, který musíte splnit. Když ho nesplníte, můžete se s Obřadem výběru rozloučit," pronesla jakoby nic a obrátila se k nám zády.

„No nic, budu čekat na konci trasy, na ty, kteří přežijí," mrkla na nás a dala se pomalu na odchod.

„Eeee, děláte si srandu, že jo?" řekla Olívie a bylo znát, že začíná být nervózní.

„Ne, myslím to smrtelně vážně," ušklíbla se naposledy Emilia.

„Jo, a abych nezapomněla, je to na čas. A doufám, že nemusím říkat, že ten s nejhorším časem automaticky končí."

S touto větou jako by se její silueta rozplynula a zmizela v temnu lesa.

„Tak a teď nám řekni, že to byl celé jeden špatný vtip," obrátila se Olívie na Dylana, který do teď jenom mlčky přihlížel.

„Berte slova naší kapitánky, jak chcete, tak jako tak odpočet vašeho času začal s vaším příchodem na mýtinu," prohodil jakoby nic.

„Cože?!" vykřikli jsme všichni najednou. Něco mi na tom všem pořád nesedělo, ale teď nebyl čas na to nad tím přemýšlet. Než jsem stačila utřídit svoje myšlenky, Olívie se vyřítila na dráhu jako první. Math chtěl běžet za ní, ale Dylan ho zastavil.

„Jeden po druhém. Úkolem této dráhy je zároveň i vyzkoušet rychlost vašich reakcí a kdo se rozkouká jako poslední, má zkrátka smůlu," vyplázl na mě jazyk Dylan a současně i pustil Matha, který se okamžitě rozběhl úzkou stezkou do nitra temnoty.

„Ne, že bych do tebe chtěl nějak rejpat Ruth, ale seš poslední."

„Dík, já bych si fakt nevšimla," odbyla jsem ho, vytočená, ze všech těch událostí z posledních pár minut.

„Ale no ták. Vždyť je to docela zábava," zasmál se Dylan. Což byla pro mě poslední kapka.

„Tak hele...!"

„Víš nevím, jestli si vzpomínáš, ale celé splnění této stezky odvahy je na čas," skočil mi do řeči a já se zarazila.

„To už můžu běžet?" nechápala jsem.

„A bráním ti v tom snad?" rejpnul si znova Dylan.

„Vím, kde bydlíš!" zamávala jsem mu naštvaně rukou před obličejem a rozběhla se tryskem do lesa. Nesnáším ho! Nesnáším tenhle les! Nesnáším celej svět!

Běžela jsem jako o život. Vztek mě poháněl kupředu, okolní svět mě vůbec nezajímal a já se soustředila jen na svůj cíl. Doběhnout nakonec a tam někoho pořádně praštit!

Běžela jsem už asi 5 minut a mé tempo se rapidně snížilo. Počáteční nevraživost se pomalu měnila na vyčerpanost, soustředění a modré houby podél stezky. Hergot jak to, že ty houby sakra svítěj?!

Z mého neurvalého toku myšlenek mě doslova vytrhl až kořen v cestě, kterého jsem si ve svém zápalu vůbec nevšimla a díky němuž jsem se přímo ukázkově natáhla. Mám já tohle za potřebí?

Pomalu jsem se zvedla na ruce a snažila se zároveň i trochu vydýchat. Jak vlastně může být tahle stezka dlouhá. Co to říkala kapitánka, maj tu bejt 3 záchytný body. Tak kde sakra jsou?!

Najednou mojí pozornost upoutal jakýsi zvuk, který se nesl noční krajinou. Moc jsem se nesoustředila, takže jsem nedokázala rozeznat, co to je. Takže jsem dál nehybně klečela a čekala, jestli se ozve znovu.

Chvíli to trvalo, ale nakonec přeci jen. Zavití. Vlk? Jelikož v téhle oblasti žádní nežijou a v celém našem městě jsou jediní dva vlci, s čímž jeden z nich si nahřívá zadek u nás v pokoji, mohl to být jedině vlk kapitána stopařské jednotky.

Tak moment... Tohle má bejt stezka odvahy? To mě má jako vyděsit zavití vlka uprostřed temného lesa? Čekala jsem něco kreativnějšího...

Čas!

„Sakra!" vyškrábala jsem se na nohy a rozeběhla se dál. Jak já tuhle noc nenávidím!

Najednou jsem v dáli před sebou zahlédla jakési jiné světlo, než modrá záře hub, která mě už hezkou chvíli doprovázela. První záchytný bod, no konečně! Přidala jsem na tempu.

Za chvilku už bylo jasně vidět, co je zdrojem toho nového světla. Po zemi přes celou stezku byly rozprostřeny nažhavené uhlíky a táhly se pomalu 15 metrů daleko. No to snad ne...

Doběhla jsem až k nim a nevěřícně se na ně koukala.

„Boty dolu a můžeš pokračovat dál," vyskočil kdosi ze strany a já leknutím vyjekla.

„Cože?"

„Stačí mi dát boty a můžeš pokračovat," zopakoval docela znuděným hlasem. Bylo vidět, že ho nebaví se tu hádat s každým nově příchozím o jeho boty.

Neochotně jsem je tedy zula a odkopla směrem k němu. On očividně potěšen, že jsem nekladla odpor, se pro ně sehnul a společně s mými botami se ztratil ve tmě. Tak moment! To mi je jako nehodlá vrátit?!

„Hej!" křikla jsem za ním, ale nic se neozývalo. Tak jo, noční jednotka je fakt děsivá. Přeběhl mi mráz po zádech a já se znova otočila k hořícím uhlíkům. Pfff, po tomhle chodit nebudu, a jelikož ten týpek odešel... tak se nikdo nedozví, že jsem to vzala okolo! Už, už jsem si to chtěla vykročit kolem uhlíků, když jsem si všimla okolí stezky. Všude kolem byly malé keříky s trny a táhli se až do neznáma.

Tak proto se nestaral, jestli půjdu poctivě po uhlících... věděl, že tak jako tak budu trpět. No, a co teď?