Podstata duše

Nechť dnešní noc započne! - 26. část

„Ruth pohni! Jestli je ta kapitánka jako ten páprda včera, tak budeš běhat ty kolečka za mě!" křikla na mě Olívie od dveří od pokoje. Těžko uvěřit, že jsem dnešní den zatím celkem zdárně přežila. Ale jak se říká, neříkejme hop, řeka je ještě daleko!

„No jo, furt," odbyla jsem jí z koupelny, kde jsem právě věšela své mokré plavky, „tak a je to."

Vyběhla jsem z koupelny, ale zarazila jsem se v pohybu, když jsem si všimla Olíviina pohledu.

„Počkám na chodbě," zakroutila oči a vyšla z pokoje. A na co tam má v plánu čekat? Já už jsem. Chtěla jsem se teda vydat hned za ní, ale něco mě zarazilo v půli pohybu. Otočila jsem se za strůjcem mého zastavení. V tu ránu jsem se setkala se dvěma průzračně modrýma očima lehce se ztrácejícíma v záplavě bílých vlasů.

„Ruth j-já..." zlomil se mu hlas. Chvíli vypadal, jakože si třídí svoje myšlenky a pak se zase pohledem vrátil ke mně. Občas mám pocit, že to je po každý jiný člověk. Před ostatníma je jako alfa smečky, ale jakmile jsme někde sami, tak nějak si uvědomuju, že je to stejně obyčejný člověk, jako já.

„Děkuju," vypadlo z něj najednou a vtáhnul mě k sobě do obětí.

„Za co?" divila jsem se jeho počínání, ale obětí jsem mu nakonec opětovala. Byl to příjemný pocit. Cítila jsem všechnu tu něhu a vděk, které se tím snažil vyjádřit. Cítila jsem, jak mě zahřálo u srdce, a na obličeji se mi vyčaroval spokojený úsměv.

„Za dnešní den. Moc jsem si ho užil," pošeptal mi a věnoval mi letmý polibek do vlasů, z čehož mé tváře chytly lehce načervenalý nádech. Nakonec mě pustil z obětí a věnoval mi svůj poslední pohled.

„Měla bys jít, ať na tebe nečekají," usmál se na mě a já též s úsměvem kývla. Mlčky jsem se otočila a rozešla se ke dveřím. Položila jsem ruku na kliku. Ale v tu chvíli mě něco napadlo. Rychle jsem se otočila, rozeběhla se k Elliotovi a vtiskla mu letmou pusu na tvář. Ten na mě okamžitě vyvalil oči, ale než stihl cokoliv říct, vyletěla jsem světelnou rychlostí z pokoje a ponechala tam chudáka Elliota napospas jeho zmatení.

Tak jo možná jsem to trošku přepískla, ale když on byl dneska tak... Ne pořád je to Elliot, můj otravnej, i když občas milej, ne není milej... Agrrrr nad čím to tu vůbec přemýšlím?!

„Co ten raketovej nástup?" začala se mi smát Olívie, zatímco jsem vedla svůj vnitřní boj.

„Nic, nic... Jdeme?" začala jsem máchat rukama všude, kde to šlo a na důkaz toho, že absolutně nic neskrývám, jsem to doplnila oslnivým úsměvem.

„Hej no ták, co jste tam tak dlouho dělali?" dloubla do mě Olívie, která přímo hořela nedočkavostí.

„Nic, přísahám!" vypískla jsem.

„Ruth, přísahám bohu, jestli se vy dva paličáci dáte někdy dohromady, tak si obarvím hlavu na zeleno," začala se smát a vydala se chodbou ke schodům.

„Nechápu, proč si myslíš, že bychom se my dva měli dávat dohromady!" zkřížila jsem ruce na prsou.

„I když za tu zelenou hlavu by to možná i stálo," dodala jsem potichu a lehce se ušklíbla.

***

„Tak jo, jestli ještě někdy vypustím z pusy, že na vás dvě někde budu čekat, přetáhněte mě něčím po hlavě," bědoval Math na kolenou a rukama si rval vlasy.

„Kde jste sakra byly?!" upřel na nás naštvaný pohled a čekal na odpověď.

„Tady Ruth se musela rozloučit," mrkla na něj Olívie a Math v tu chvíli nasadil vševědoucí pohled. A teď vážně! Ten styl jakým na mě teď oba koukali se mi ani trochu nelíbil.

„Co je?" vyjekla jsem celá nervní z atmosféry kolem nás.

„Ale nic," řekli na stejno a následně se tomu oba zasmáli. Jen jsem nad tím zakroutila očima a doufala jsem, že téma loučení jsme už přešli.

„Tak co, připraveni?" objevil se u nás z čista jasna Dylan, až jsme se všichni lekli.

„Takže noční jednotka, jo? Já si myslela, když jsem viděla toho netopýra," obeznámila nás se svou geniální intuicí Olívie. Dylan se ušklíbl a začal jí pomalu s ironií tleskat za její geniální odhad.

„My se ještě neznáme, Dylan," mrknul na Matha a podal si s ním ruku.

„Math."

„Dobrá lidi, dnešní noc si opravdu užijete, to vám můžu zaručit," zasmál se Dylan a šlo poznat, že se fakt těší. A jestli on se těší, znamená to, že my bychom se měli bát.

„Tak pojďme," zavelel a my se poslušně vydali za ním.

„Nevím, jak tobě, ale mě se to přestává líbit," pošeptala jsem Mathovi.

„Já ti nevím, už jen fakt, že to bude všechno ve tmě, zní docela dobrodružně!" nadchnul se Math a nahodil úsměv.

„Eeee, jasně. Ještě chvíli a nebude vidět na krok. Děsně dobrodružný." Pronesla jsem s povzdechnutím.

„Kam vlastně jdeme? Vůbec se mi nelíbí, že míříme k bráně," postěžovala si Olívie.

„No, to máš celkem blbý, protože přesně tam a ještě dál máme namířeno," zasmál se Dylan. Ale ne, po tmě v lese... Já jsem čekala nějakou zradu!

„Ale nebojte, až zjistíte, co budete dělat, budete nadšení!" řekl sebevědomě Dylan. S Olívií jsme po sobě hodily otrávený pohledy a ona k tomu ještě dodala: „To pochybuju."

***

Naše super cesta, při které jsem aspoň 3x prošla pavučinou a zjevně i zakopla o bludný kořen, protože jsem neměla tušení, kde jsme, ústila kdesi v hloubi lesa. Nebylo tu nic! Sem tam nějakej ten strom, kupa jehličí, pavučiny téměř všude, kudy jsem prošla, ale jinak nic. Tak proč jsme sem sakra šli?!

„Tým číslo 5?" ozval se přímo před námi, kupodivu docela příjemný ženský hlas. Chvíli jsem musela zaostřovat na prostor před námi, než jsem si všimla jakési postavy, která dokonale splývala s okolím.

„Jo," řekl za nás Math.

„Vážení, tohle je kapitánka noční jednotky, Emilia," představil nám Dylan svojí kapitánku a šel si stoupnout po jejím boku.

„Ráda vás poznávám. Takže předpokládám, že hoříte nedočkavostí, co máme pro vás připraveného."

Na to jsme jen kývli na souhlas, protože jsme byli opravdu zvědavý, co se teď bude dít, když to má bejt taková zábava, jak říkal Dylan.

„Takže dnešní noc vás čeká..."