Podstata duše

Jsi pěkně zákeřná... A ty pěkně nefér... - 25. část

A tak jsme se po našem půl denním dobrodružství konečně ocitli před branami k plaveckému stadiónu. Jelikož, jak jsem si za posledních pár dní všimla, démoni téměř nikam nesmí, tak nás Realey chtě nechtě musela opustit a my jsme pokračovali bez ní. Dovnitř nás pustili bez placení, když jsme nahlásili naše jména, pač Elliot, ač se tomu nechce věřit, je člen jedné z jednotek a my tři jsme stále účastníky přípravné školy na Obřad výběru. Takže jakožto ‚vojáci' zkrátka máme do takovýchto institutů vstup zdarma.

„Počkáme tam na vás," mrknul na nás Elliot a společně s Mathem zmizeli v pánských šatnách, zatímco já s Olívií jsme se vydaly k dámským.

„Jo myslím, že jsem vybrala dobře," nakrucovala se Olívie před zrcadlem, zatím co já se ještě cpala do plavek.

„Co říkáš?" otočila se na mě.

„E-ee, jo super," ukázala jsem jí palec a dál se věnovala převlékání.

„Tak jo jsem hotová, jdeme?" naházela jsem věci ze země do skříňky, zamkla jí a otočila se na Olívii, protože byla nějak podezřele zticha.

„Jdeme?" zopakovala jsem svou otázku a nakrčila obočí.

„Moje jsou stejnak hezčí," vyprskla najednou a vydala se směrem ke dveřím k bazénu.

„O tom nepochybuju," zakroutila jsem hlavou a šla za ní.

„Teda, to byla doba," prohodil na nás místo přivítání Math, stojící s Elliotem kousek od bazénu.

„Taky jste zatím mohli zabrat nějakou vířivku," povzdechla si Olívie a prohrábla si vlasy. Já v jejím závěsu jsem samozřejmě dostala plný zásah jejím ohonem.

„Řekli jsme přece, že na vás počkáme," mrknul na nás Elliot a na tváři se mu usadil podezřelý úšklebek, což mě donutilo zbystřit.

„Fajn, jsme tady, tak jdeme!" rozkázala Olívie a rozešla se směrem k lávce, která vedla přes bazén směrem k oblasti s vířivkami, párou a podobnými vymoženostmi.

Ovšem Math v tu ránu nasadil stejně připitomělý výraz jako Elliot a než Olívie stihla vůbec otevřít pusu, už letěla z lávky přímo do bazénu.

„Jak pěkně to žbluňklo," zasmál se Math a plácl si s Elliotem. Já to samozřejmě sledovala stále z bezpečí u stěny, takže jsem měla chviličku na vymyšlení únikového plánu!

„Ruth? Čekáme tu jen na tebe," zašklebili se oba na mě a rozestavili se kolem vchodu na lávku. Tak jo můj plán splynutí se stěnou moc úspěšný nebyl.

„Heh, vážně? A čím jsem si to zasloužila?" poškrábala jsem se na hlavě a připitoměle se usmála.

„Přece bychom tě tu nenechali," mrknul na mě Elliot a oba se začali přibližovat.

„To je ale smůla. Já vás totiž klidně!" křikla jsem na ně a rozeběhla se podél stěny přímo ke schodům k tobogánu.

„Ty jedna!" slyšela jsem za sebou. Se smíchem jsem brala schody po dvou, ale musela jsem si dávat pozor, jelikož schody byly mokrý a talent některých lidí se občas zkrátka nedá odhadnout.

Mezi škvírami mezi jednotlivými schody jsem zahlídla, jak se oba dva akčně ženou za mnou. Heh, super.

Doběhla jsem až nahoru a jelikož jsem zrovna čistě náhodou měla zelenou, tak jsem nasedla do tobogánu a odstrčila se.

„Ne tak rychle," zaslechla jsem za sebou Elliota, ale to už jsem mizela v zatáčce tobogánu. Ach, jsem spasena. Bohužel, ne na dlouho.

Protože v tu chvíli se mi kolem těla omotali něčí ruce, přičemž mi dotyčný vítězně pošeptal do ucha: „Mám tě."

To, že to byl Elliot, jsem poznala hned po tom, co mě do toho ucha i kousnul.

„Hej," vykřikla jsem a snažila se dostat z jeho sevření.

„Žádný takový, s každou lodí se má správně potopit i její kapitán," začal se smát Elliot.

„Dejte si laskavě pohov plavčíku, dneska se nic potápět nebude!" nezdávala jsem boj, ale to víte, v prostorách tobogánu jsou pouze omezené možnosti.

„Bohužel, kapitáne, já to myslím smrtelně vážně," ušklíbl se Elliot a namáčkl si mě na sebe ještě víc. Zatraceně, kde bere tu sílu?!

„Ty jeden!" zaklela jsem, ale to už jsme se blížili ke konci tobogánu.

„Nádech, kapitáne," pošeptal mi do ucha, až mi z toho naběhla husí kůže a znovu mě kousnul. To už jsme ale vyletěli z tobogánu a já samozřejmě zrovna s hubou dokořán připravená na něj zařvat, jsem nabrala plnou nádrž vody a zahučela pod hladinu.

Okamžitě jsem vystřelila nad hladinu a začala kolem sebe chrlit vodu, jak běsnící saň.

„TY!!" dostala jsem ze sebe, když jsem konečně popadla vzduch. Místo odpovědi se mi ale dostala salva smíchu naprosto ze všech stran. Olívie se div nespadla zpátky do vody, Math, který přijel tobogánem chvíli po nás, taky měl co dělat, aby popadal dech a ta bělovlasá dutá palice jakbysmet.

„Tak jo, hele nepřišli jsme sem náhodou proto, abychom se zregenerovali ve vířivce?" vyplázla na nás jazyk Olívie a vydala se, po tentokrát již bezpečné lávce, směrem k oblasti s vířivkami.

„Dobrá děti, nechme toho a pojďme relaxovat," spleskl ruce Ellliot a vydal se stejným směrem ale vodou.

„Pff, prej děti, seš o rok starší než my," zaslechla jsem nadávat Matha, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Poslední dobou se toho děje fakt moc, ale teď mám konečně možnost si od toho všeho trochu oddáchnout. A tu možnost hodlám plně využít.

Světe div se, ale nakonec jsme se opravdu dostali až k jedné prázdné vířivce. Postupně jsme se tam do kruhu vměstnali, na kraj Olívie, vedle ní Math, pak já a nakonec Elliot.

„Kdybych usnula, tak mě nebuďte," vydechla s úlevou Olívie, zaklonila hlavu, opřela se a zavřela oči.

„Jo, tak nějak," dal jí za pravdu Math a také se pohodlně rozvalil, aby si udělal pohodlí. Čímž se mu ale nějak podařilo mě namáčknout na Elliota.

„P-promiň," vykoktla jsem, když se naše ruce pod vodou dotkly. Rozpačitě jsem obrátila hlavu pryč od něj a koutkem oka se mi podařilo zahlídnout, jak nás Olívie jedním okem pozoruje a šklebí se.

„Ale no ták, máme si udělat pohodlí ne?" usmál se na mě Elliot. A tehdy to bylo snad poprvé, kdy nebyl pro jeho úsměv zdrojem posměch. Ne. Byl to úsměv od srdce. A byl mířen jen a jen mě.

V tu chvíli se mi nahnala do tváří krev a já měla pocit, že jsem konečně našla něco, co mi celé ty roky chybělo. Něco, co dokáže člověka udělat šťastným.

To by ale samozřejmě nebyl Elliot, kdyby to nechal jen tak. Ten zatracenej kluk musí mít vždycky něco extra!

Najednou mě totiž čapl za oba boky a přitáhl si mě znovu k sobě. Jednu ruku si omotal kolem mě a vypadal, že až teď může být konečně spokojen.

„Ale..." nenechal mě ani doříct, jelikož mi položil ukazováček na pusu na znamení, že nemám nic říkat.

„Aspoň chvíli přestaň nad vším tolik přemýšlet a prostě se uvolni. Nezapomeň, že jsem stále zraněný a že bys ke mně měla bejt mírná. A taky na fakt, že vás čeká noční dobrodružství s kapitánkou Emiliou a Dylanem. A co jsem se doslech, tak se máte na co těšit," dokončil svůj monolog a cvrnknul mě do nosu.

„Ty si prostě vždycky prosadíš svou co?" nakrčila jsem nos a kompletně rezignovala. Možná to bylo tím, že jsem se už těšila, až se konečně taky uvolním, nebo tím, že mi v jeho přítomnosti bylo z nějakého neznámého důvodu dobře, ale nakonec jsem si položila hlavu na jeho rameno, zavřela oči a začala relaxovat.

Ještě chvíli jsem na sobě cítila, ne jeden, ale hned několik upřených pohledů, ale díky bohu se i ostatní za chvilku začali spokojeně oddávat relaxaci.

„Jsi pěkně zákeřná, víš to?" pošeptal mi Elliot a usmál se mi do vlasů.

„A ty pěkně nefér," pošeptala jsem mu nazpět a pro sebe se usmála. V některých okamžicích koneckonců nebyl tak hroznej.