Podstata duše

Jedovatá jako vždy - 7. část

„Máš v plánu spát takhle?" zašklebil se na mě Elliot, načež jsem ho spařila zlostným pohledem.

„Jistě že ne!" utvrdila jsem ho, ale pravdou bylo, že jsem neměla žádný plán, co dál.

„Takže se budeš převlíkat tady?" pokračoval ve svém výslechu a nespouštěl mě z očí.

„Vychladni!" obořila jsem se na něj a založila si ruce na hrudi.

„Tak na co tedy čekáš?" zatvářil se vítězně, pač mu bylo jasné, že jsem v úzkých.

„Hm?" ozvalo se od něj, když jsem nijak nereagovala a snažila se vymyslet, jak z táhle prekérní situace ven. Ach jo asi mi nezbude nic jiného než s pravdou ven.

„Nemám pyžamo," zašeptala jsem poraženě a zaryla pohled do podlahy, protože jsem se hanbou málem propadla.

„Téda a co s tím budeš dělat?" čekala jsem hodně, ale tohle vážně ne! Šokovaně jsem se na něj podívala, jestli to fakt myslel vážně. Idiot.

„Ale no tak, to byl jenom vtip," ušklíbl se a zvedl se z postele. Pche, prej vtip! Jo smíchy si dřu záda o zem!

„Tu máš," hodil po mě černé triko a šedivý kraťasy.

„No nekoukej na mě tak. Dámský opravdu nemám," obořil se na mě, když si všiml, jak si to prohlížím.

„Děkuju," špitla jsem a rozběhla se k tajemným dveřím, ve kterých mizí všichni, kdo se chtěj převlíknout. Otevřela jsem je a málem jsem v té rychlosti sejmula Olívii, která už byla převlečené do pyžama. Měla na sobě světle růžové tílko s výstřihem pomalu až na zem a tmavě růžové mini kraťásky. A v tomhle se teď jako spí jo?

„Uhni," zpražila mě pohledem a šoupla mě stranou, aby její výsost mohla projít. Všechno zase při starým. Ještě stihla pohodit svými červenými kadeřemi, samozřejmě že nešťastnou náhodou zrovna mým směrem, takže mě hnusně zašimraly na obličeji a já byla nucená jí ještě víc ustoupit. Nána jedna.

No konečně jsem měla prostor zaběhnout do tajemné místnosti! Tak počkat! Ona je tu soukromá koupelna a my se museli táhnout přes celou chodbu a ještě na zpět v ručnících?!

Pak jsem si ale všimla papíru nalepeného na stěně: Dva týdny v pokojových koupelnách nepoteče voda. Děkujeme za pochopení. Tak proto...

No shodila jsem ze sebe ručník a začala sem soukat do pyžama od Elliota.

Triko mi bylo velké a kraťasy na mě taky tak divně vysely, ale nejdu přeci nikam na přehlídku, nýbrž se vyspat. Ručníky jsem přehodila přes věšák a vydala se do pokoje.

„Jo fakt, prej Pan Brumla," zasmála se Olívie, když jsem vešla. Tak moment!

„Fakt spíš s plyšákem?" zašklebil se na mě Elliot a snažil se v sobě udusit smích.

„Jak...?" zlomil se mi hlas.

„A cucáš si taky prst při spaní, zatím co v druhé ruce mačkáš Brumlíka?" rejpla si Olívie. To už se začali smát na celé kolo. Normálně nejsem sice typ člověka, který by fňukal na veřejnosti, ale teď to na mě nějak všechno dolehlo a mé oči začala zaplavovat slaná tekutina. Nesmějí mě vidět brečet!

Rozběhla jsem se ke dveřím na chodbu a utíkala pryč od posměchu. Pryč od té protivné Olívie. Pryč od toho idiota Elliota! Jak já je nesnáším!

„Ruth?" zaslechla jsem hlas Dylana, ale nereagovala jsem. Neměla jsem na nikoho náladu.

Doběhla jsem až ke vchodovým dveřím a pokračovala ven. Zastavila jsem se až u lavičky u nedalekých stromů, na kterou nešlo z našeho pokoje vidět. Byla tu tma, protože lampy jsou jen před ubytovnou a podél cesty. A teď mi to i vyhovovalo, že na mě nikdo neuvidí. Chtěla jsem být sama. Aspoň do té doby než ostatní usnou.

Posadila jsem se na lavičku a zhluboka se nadechla. Studený vítr mi ošlehával obličej, po kterém se mi pomalinku kutálely slzy. Sakra, přestaň brečet!

Po pár minutách jsem se konečně trochu uklidnila a začala zas normálně uvažovat. No a co, že spím s plyšákem! Jim to přeci může být fuk! Navíc teď už ani žádného nemám.

Proč musí bejt Olívie tak protivná a furt mě shazovat?

Nakonec jsem se s novým odhodláním rozhodla vstát a postavit se jim čelem. Rozešla jsem se zpátky k ubytovně s naprostým nezájmem, jestli jsou ještě vzhůru nebo ne. Prostě to překousnu a půjdu rovnou spát.

Došla jsem až k oněm osudovým dveřím a jako na potvoru přesně tam mě mé odhodlání opustilo. Sakra měla jsem tam vlítnout rovnou.

Stála jsem tedy nervózně za dveřmi a odhodlávala se vejít dovnitř. Nádech, výdech, to půjde!

Vzala jsem za kliku a vyrovnaným pohledem vešla do pokoje.

„Ale kdopak se nám to vrátil," ozvala se hned Olívie.

„Problém?" ohradila jsem se a zamířila k žebříku na palandu nad Elliotem. Ten se kupodivu nijak nevyjadřoval, za což jsem byla v tu chvíli ráda. Všichni už leželi v postelích a zdálo se, že čekaj akorát na mě, až se uráčím přijít, aby se mohlo jít spát.

„Tak aspoň zhasni, když už jdeš okolo," křikla na mě Olívie.

Obrátila jsem se tedy k vypínači a zhasla světlo. Hm paráda, teď nic nevidím. S rukama nataženýma před sebou jsem se pomalu vydala k palandě.

Konečně jsem před sebou nahmatala žebřík. Přistoupila jsem k němu, když v tom mě někdo chytl za ruku. Leknutím jsem strnula na místě. Mé oči si ještě moc na tu tmu nepřivykly, a tak jsem se znovu vyděsila, když jsem uslyšela slabý hlas šeptat mi do ucha: „Promiň."

To tak! Blesku rychle jsem vylezla nahoru a zachumlala se do peřiny. Bože byl to dneska ale den blbec.