Podstata duše

Pokoj číslo 217 - 20. část

Jen co jsem totiž dolehla na zem, propukl v mém okolí ohlušující smích.

„Agr, co je to tu za rámus?" vpadla do pokoje na podlahu hned vedle mě Olívie, čímž se intenzita smíchu v našem okolí akorát zvedla. Sebrala jsem tedy poslední zbytek sil, abych křečovitě zvedla hlavu a rozhlídla se, kdo si to dovoluje rušit můj klid.

O mojí/Elliotovu palandu byl opřený Samuel s úsměvem od ucha k uchu, u nohou mu ležel Nairen, na spodní posteli ležel Elliot s obvazy téměř všude, kam se podíváš, opřený o Realey, u nohou mu seděla Aria opřená o stěnu, na mé palandě seděl kdosi, připadal mi povědomě, ale v tu chvíli jsem ho nějak nedokázala zařadit. Hnědé vlasy, rošťácký účes, pohled stejně přechytračelej jako Elliot, jo určitě to bude nějakej jeho kámoš. A na druhé straně z horní postele se na nás šklebil Dylan a na spodku jeho postele se houpal... netopýr?!

Ztěžka jsem položila hlavu opět na zem. Výtečně Ruth, to si zas jednou zabodovala.

„No ták, přece tu nebudete takhle ležet ve dveřích," nahnul se k nám kapitán jednotky stopařů.

„Pro mě za mě ať tu třeba zapustím kořeny, hlavně když se nebudu muset už do konce života hejbat," vydechla Olívie svým typicky sarkastickým hlasem, což propuklo v další salvu smíchu.

„To určitě." zasmála se Aria, „pojď, zvedej se ty bojovníku."

Zvedla se z postele a podala mi ruku, aby mi pomohla na nohy. To samé udělal Samuel, Dylan a i ten kluk z mé postele seskočil, aby pomohl. A i přes náš absolutní nezájem, nás zvedli na nohy.

„Elliote, šoupni ty svoje kejty a udělej nám prostor," křikla na něj Aria, která mě s Dylanem momentálně podepírala, abych se nesvalila zpět na zem. A že jsem k tomu neměla daleko.

„Hele jo, to já jsem tady ten zraněnej," obořil se Elliot, ale kupodivu se šoupl ke stěně.

„Ale já spím nahoře," zaprotestovala jsem, když mě pokládali na postel vedle Elliota.

„Smůla holka," vyplázla na mě jazyk Aria, dala si ruce v bok a napřímila se, aby všichni viděli, jak je na sebe pyšná.

„Hmm," zabručela jsem. Hlavu jsem si zabořila do Realeyiných chlupů a jelikož jsem ležela na břichu, musela jsem působit jako polomrtvý vorvaň. Díky bohu, Olívie na tom nebyla o nic lépe. Tu, ale na rozdíl ode mě, jelikož spí dole, uložili do její postele.

„Tak jo, když to tak vidím, tak to asi rozpustíme," zavelel Samuel, všem popřál dobrou noc a společně s Nairenem odešel. Podobně učinili i onen neznámý, ale povědomý kluk a Aria, která mi při loučení nezapomněla rozcuchat vlasy a pošeptat, že jí nemusím děkovat. Pfff, jako bych měla za co. Ležet zpocená, unavená a teď už i rozcuchaná v Elliotově posteli těsně vedle něj není žádná výhra!

Po té, co se za nimi zavřely dveře, v našem pokoji konečně propukl ten úžasný klid, na který jsem se celý den těšila. Jediné, co ho lehce narušovalo, byla Olívie, již upadající do říše snů na protější posteli a kroky Dylana, který šel zhasnout.

„Tak se mi tam láskou neumačkejte," neodpustil si Dylan a zhasnul.

„Idiote!" řekli jsme s Elliotem naráz. Tak jo, jestli to už předtím bylo divný, tak teď to bylo maximálně divný!

„Sakra Realey, přestaň se vrtět," postěžoval si šeptem Elliot, jelikož sebou začala cukat.

„Tak a dost! Mazej na podlahu!" rozkázal už celej vytočenej.

„Kam pes, tam pán... Mazej s ní," zašeptala jsem, tak nějak z polospánku.

„Tak hele, ty spíš na MOJÍ posteli, takže TY by ses měla klidit," nakrknul se Elliot. Protiva jeden! Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, aby si zvykly na tmu v pokoji. Otočila jsem hlavu jeho směrem, abych na něj viděla a všechen ten vztek nasbíranej během dne mu vpálila do obličeje.

Už, už jsem se nadechovala, ale když se můj pohled spojil s tím jeho, na místě jsem se zarazila. Až teď jsem si uvědomila, jak jsme u sebe blízko a začalo mě to znervózňovat. I z jeho pohledu šlo vyčíst, že se najednou necítí, až tak sebevědomě jako před chvílí.

„Vydechni, ty trubko," pošeptal Elliot a lehce se usmál. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem celou dobu zadržovala dech, a tak jsem prudce vydechla. Dnešní den je čím dál tím lepší, postěžovala jsem si v duchu.

„Jestli ti je moje přítomnost nepříjemná, můžeš se klidně odstěhovat k sobě nahoru," vytvořil se mu na obličeji vítězný úšklebek, ale stále mě propaloval pohledem.

„A víš ty co?" naštvala jsem se a opřela se mu o čelo jako rozzuřený býk.

„Copak špunte?" zapřel se i on do mého čela, takže jsme se začali přetlačovat.

„Trhni si!" procedila jsem skrz zuby a blesku rychle se obrátila na bok na opačnou stranu. Je mi úplně jedno, že se právě musel vrátit z nemocnice! Je to chlap, má snad něco vydržet! Navíc to, že ho pustili, znamená, že tak či onak jeho zranění nejsou vážná. Zato já jsem po celém dnu uštvaná, jak pes a vytočená, jak jen to jde! Jo, taky nemám radost, že musím sdílet postel zrovna s ním, ale bohužel nejsem zrovna ve stavu, kdy bych byla schopná se přeskupit kamkoliv jinam.

Dopálila jsem se takovým způsobem, že jsem ze sebe shodila deku a s opravdu velkým úsilím se zvedla do sedu.

„Hepčíí..." pšíkla jsem okamžitě a až když jsem nebyla pod peřinou, jsem začala vnímat tu zimu v pokoji.

„Co zas blbneš?!" zvednul se vedle mě Elliot, ale hned, jak tak učinil, chytil se za hlavu. Tak dobrá možná na tom je hůř než já.

„Jdu si lehnout na zem, aby se milost pán, mohl v klidu vyspat," vyštěkla jsem na něj tak, abych nevzbudila zbylé obyvatele pokoje.

„Bože Ruth!" popadl mě za ramena, položil zpátky na postel a naklonil se nade mě.

„Tady zůstaneš a už nechci nic slyšet!" přikázal mi a upřel na mě své ledově modré oči. Já, celá v šoku z té náhlé změny, jsem jen lehce kývla hlavou. Tohle je přesně ten moment, kdy absolutně nevím, co si mám myslet. Nejdřív tu děsně překážím, a když už se rozhodnu odejít, najednou mám nakázáno tu zůstat? Tak jsem divná já nebo on?

Byla jsem na tolik vyvedená z míry, že jsem si ani nevšimla, že se jeho obličej začal přibližovat k tomu mému.

„C-co t-to děláš?" vykoktala jsem ze sebe v tuto chvíli rudá, jak rajče. On však nepromluvil ani slovo. Jen se na mě ušklíbl a sklonil se k mému uchu tak, že mi jeho dech nahnal mráz na zádech a že mě prakticky zalehl, takže jsem se nemohla ani hnout.

„Snad sis nemyslela, že ti chci dát pusu," pošeptal mi, čímž mě naprosto maximálně dopálil. Cítila jsem jeho úsměv, když mým tělem projela další vlna vzteku a já zaťala pěsti. Hořela jsem touhou ho praštit a přísahám, že kdyby nebyl zraněnej, tak bych to fakt udělala.

„Dobrou noc, ty můj ďáblíku," pošeptal mi, čímž mě opět zcela vyvedl z míry, a aby toho nebylo málo, kousl mě do ucha.

„Hej!" vyjekla jsem a cukla jsem s sebou tak, že jsem ho shodila vedle sebe.

„Pššt," chytil mě jednou rukou za pusu a druhou si nějak, nevím kdy, nevím jak, obtočil kolem mě a přitáhl si mě zády k sobě. Obličej si zabořil do mích vlasů a potlačoval smích.

„Ale no ták, nechte si to na jindy," ozval se Dylan z protější palandy. Bože, co si teď musí myslet?! Cítila jsem, že se za mnou Elliot stále tiše směje a já rudla až za ušima.

Po nějaké době se konečně uklidnil a sundal mi i ruku z pusy, kterou se mi do té doby nepodařilo setřást. Má fakt sílu!

Tu druhou ale stále držel obtočenou kolem mého pasu a tím pádem mi zabraňoval v mém původně naplánovaném úniku.

„Na něco si zapomněl," poznamenala jsem tiše, abychom dále nerušili Dylanův spánek. S Olívií jsem si tentokrát nemusela dělat vůbec starosti, pač, spala jak zabitá. Taky bych spala, kdyby tu nebyl ten rušivý element s bílými vlasy.

„Promiň," špitl a políbil mě do vlasů.

„Tak tohle jsem fakt nemyslela," poznamenala jsem, ale musela jsem se usmát.

„Já vím," přitáhl si mě blíž k sobě a pak už mě konečně přepralo vyčerpání z celého dne a já jsem usnula.