Podstata duše

My a naše dennodenní problémy - 49. část

Kyth v ohrožení života ztěžka polkl a přemýšlel, jak se do téhle situace vlastně dostal.

To už se ale k Olívii z jedné strany postavil Math a z druhé Kessidy.

„Máme početní přesilu, tak sem s tím!" podpořila jejich bojového ducha Kess.

„Neřekl bych," ušklíbl se na ně Dylan sedící vedle Kytha.

„Jste dva proti třem," upozornila je Olívie.

„Tří proti třem si chtěla říct?" přiskočil k nim Elliot a teď už to opravdu začínalo vypadat, jak na bitevním poli.

„Ehm, čtyři," přiskočila na postel za Kytha a Dylena Aria, která samozřejmě nemohla zůstat pozadu.

„Vy lenoši, koukejte zvednout zadky z postelí a laskavě nás podpořit!" okřikla mě, Irvina a Zeka Olívie.

„My vám budeme krejt záda!" mrkla jsem na ní, protože vylejzat se mi fakt nechtělo. Sice mám zraněné jen rameno, ale přijít kvůli takové blbosti o možnost účasti poslední zkoušky jsem opravdu nechtěla.

„Jo a kdo kreje záda vám?" houkla na ně Kessidy.

„Vypadáme snad, jako že to potřebujeme?" ušklíbl se na ní Dylan.

„Ježíš, to jste složili nějakou přísahu bohu nebo co, že nám to prostě nemůžete říct?" už jsem to nevydržela a taky jsem vstala z postele. Ovšem to se úplně nelíbilo mým ztuhlým svalům a samozřejmě se ohlásila i moje nemotornost a mně se podařilo zakopnout o samu sebe.

Už, už se můj krásný obličej přibližoval k dlaždičkám, když v tom narazil o ještě nějakou překážku předtím. Ano samozřejmě, že to byla ohrádka u nohou postele...

A tak jsem se od ní hezky odpinkla a teprve pak spadla bokem na zem. Čistě náhodou to samozřejmě bylo moje zraněné rameno, kdo dopadl na zem jako první a okamžitě mi jím projela pronikavá bolest.

Vykřikla jsem bolestí a schoulila se na zemi do klubíčka.

„Ruth!" zařvali všichni vyděšeně a okamžitě se ke mně nahrnuli, div se přes sebe nezpřeráželi.

„Tak a dost! Všichni ven!" vešel do pokoje doktor, a když mě viděl na zemi, začal okamžitě zjednávat pořádek. Jeden po druhém s ukřivděným výrazem začali opouštět místnost. Doktor si s nimi nebral žádné servítky, a jakmile odešel poslední, zabouchl za nimi dveře.

„Máte to teda pěkné kamarády," povzdechl si doktor a pomohl mi zpátky do postele.

„Vypadá to, že vám prasklo pár stehů... Budu to muset předělat," řekl, když zkoumal mé zranění. Na to jsem mu jen kývla a ponechala své rameno v jeho péči.

***

Když bylo vše hotovo, doktor mi znovu obvázal rameno a nařídil mi, ať odpočívám. Zek s Irvinem mezi tím znovu usnuli, a tak mě nenapadlo nic jiného, než jít také spát. Bylo sice něco okolo 8, ale venku už se smrákalo, a tak se mi aspoň lépe usínalo.

I když jsem zavřela oči a snažila se usnout, stále jsem musela myslet na to, co řekla Aria. Jak to, že mě se poslední zkouška netýká? To už mě vyřadili úplně, jen mi to neřekli oficiálně?

S těmito otázkami jsem nakonec usnula...

***

Probralo mě až jakési zavrzání dveří. Všude kolem byla úplná tma a já musela několikrát zamrkat očima, abych si aspoň trochu přivykla. Slyšela jsem jak, ten někdo, opět zavírá dveře a pak tiché kroky někam do místnosti.

Najednou kroky zamířili přímo k mé posteli a já viděla čísi siluetu, jak si kleká přede mě.

„Já tě vidím!" pošeptala jsem lehce důrazně, až se z toho dotyčný posadil na zadek.

„Fuj! Já myslel, že spíš! Sakra tohle mi nedělej!" nadával Elliot a snažil se uklidnit. Musela jsem se tomu zasmát, protože to, jak se lekl, bylo prostě nezapomenutelný.

„Co tady vůbec děláš? Nevyhnal vás doktor náhodou?" vyzvídala jsem důvod jeho náhlé návštěvy.

„Doktor, nedoktor, přišel jsem si s tebou něco vyjasnit," vyhoupl se znovu do dřepu a zadíval se na mě. Mé oči už si pomalu začínaly přivykat na tmu v pokoji, a tak už jsem mimo rozmazané siluety viděla, v rámci možností, ostré rysy jeho obličeje. Jeho bílé vlasy jakoby lehce osvětlovali místnost a přitahovali všechnu pozornost k sobě.

„A co sis přišel vyjasnit?" schoulila jsem se do klubíčka ke kraji postele, ale nespouštěla ho přitom z očí.

„V tom dopise, jsem ti jasně říkal, že až příště budeš padat, tak máš padat na Piškota!" pronesl lehce důrazným hlasem, ale stále dostatečně potichu, aby nevzbudil zbylé obyvatele pokoje.

„A kde byl Piškot při tvém pádu, no?!" naléhal na mě, přičemž se přisunul o něco blíž. Byli jsme jen pár centimetrů od sebe a já se začala lehce červenat.

„J-já... on...eee," nedokázala jsem dát dohromady smysluplnou větu, byla jsem jako zhypnotizovaná.

„Ty, on, no?" opakoval po mně, přičemž se mu na obličeji rýsoval lehký úšklebek.

„On totiž... já jsem... no..." snažila jsem se vymyslet nějaký důvod, ale měla jsem prostě úplný okno, a tak nakonec konečně ukončil mé trápení tím, že přitiskl své rty na mé. Nejdřív byl opatrný, jako by se bál, že se každou chvíli rozplynu a zmizím jednou pro vždy. Ale když jsem mu polibky začala oplácet, vložit do toho veškerou svou vášeň a přitáhl se ještě blíž. Milovala jsem ten okamžik a přála jsem si, aby nikdy neskončil.

Po chvilce se ale Elliot opět odtáhl a oba jsme se museli zhluboka nadechnout, abychom pobrali nějaký ten kyslík. Čelama opření jeden o druhého jsme si užívali poslední okamžiky, než se Elliot zase vypaří. Nechápala jsem, jak mi tenhle kluk dokázal tak poplést hlavu.

„Radši už půjdu," pošeptal mi a trochu se odsunul.

„Nechtěl bych znova vidět toho rozzuřeného doktora," ušklíbl se.

„Je docela normální, když se mu zrovna neválej pacienti po zemi," ujistila jsem ho.

„Jo a mimochodem, k tý nastávající zkoušce," mrknul na mě a já byla okamžitě, jak na drátkách.

„Co, co, co?!" křikla jsem, možná až trochu moc nahlas.

„Pššt," zasmál se s ukazováčkem na rtech.

„Bylo vymyšleno, že vy, co jste byli nějak zranění, a nemůžete se účastnit fyzické zkoušky, tak budete spát další písemnou," vysvětlil mi a já vykulila oči.

„Cože?! To né!" propadla jsem zoufalství.

„Neboj, když budeš hodná, možná ti řeknu okruhy, ze kterých ty testy budou," mrknul na mě, aby mě utěšil.

„Ty sám to nevíš, co?" zeptala jsem se stále s hlasem plným zoufalství.

„Teď možná ne, ale co není, může být," vyplázl na mě jazyk a tentokrát se už opravdu chystal k odchodu.

„Tak sladké sny princezno," pošeptal mi na rozloučenou a políbil mě na čelo.

„Dobrou noc," usmála jsem se na něj a pozorovala jeho siluetu, jak mizí z místnosti. Stejně je to pěknej mizera... Můj mizera. A s myšlenkami na Elliota jsem propadla do sladké říše snů...