Podstata duše

Hodina po té - 16. část

Hlasy...

Všude kolem mě slyším hlasy, ale nerozumím, co říkají...

Jsem ponořená v černo černé tmě...

Kolem mě není nikdo a nic, jen ty hlasy...

Chci je slyšet zřetelněji...

Chci vědět, co říkají...

Jdu za nimi!

„Ruth! No tak prober se," konečně jsem rozpoznala Mathův hlas. Pomalu jsem otevřela oči, ale musela jsem párkrát zamrkat, abych je od sebe pořádně rozlepila a zároveň se přizpůsobila prudkému světlu, které mě částečně oslepovalo.

„Ruht! Díky bohu," poznala jsem z jeho hlasu, jak se mu ulevilo. Konečně jsem začala trochu vnímat okolí. Ležela jsem na zemi a Math klečel vedle mě. Kousek od nás plápolal oheň, ale nebyl to ten, který pohlcoval tábor.

„Kde to jsme?" zeptala jsem se, jelikož jsem okolí nepoznávala.

„Kousek od tábora," vysvětlil mi Math, „Pěkně ses praštila do hlavy. Jak se cítíš?"

„Bylo mi i líp," mírně jsem se usmála a pokusila se posadit.

„Bejt tebou bych to nedělala," ozval se pronikavý hlas Olívie a hned na to jsem pochopila proč. Jen co jsem se posadila, začala mi třeštit hlava jako o závod a já byla nucená si zase lehnout.

„Já ti to říkala," ach tu holku mi byl čert dlužnej.

„No jo furt," odbyla jsem jí a otočila hlavu na opačnou stranu, abych nemusela pozorovat její posměšný pošklebek. Jen co jsem tak ale učinila, byla jsem napadena Realeyným jazykem, kterým mi kompletně oslintala obličej.

„Jo díky, hned se cítím lépe," začala jsem se smát a pohladila jí po hlavě.

„No vida, nakonec to nebude tak hrozný," zasmál se Math a zmáčkl mi ruku. Až teď jsem si uvědomila, že mi jí celou dobu drží. Podívala jsem se na něj vděčným pohledem a pokusila se tentokrát o něco pomaleji posadit.

Hlava mě opět roztřeštila, ale už se to dalo vydržet.

„Co se vůbec stalo?"

„No... co vím já, tak vás asi před hodinou přivezl oba kapitán s pár lidma. Prej jste byli napadeni démonama." vysvětloval Math.

„Nás?" pozastavila jsem se nad množným číslem, a snažila se rozvzpomenout, co se vlastně stalo.

„No tebe a... Elliota," odpověděl.

Elliot proboha! Vždyť byl zraněnej!

„Kde je Elliot?" téměř jsem vyjekla, jelikož toho jsem v okolí nikde neviděla.

„Leží támhle ve stanu. Neboj, už mu ošetřili zranění a teď odpočívá," usmál se mírně Math.

„Díky bohu," oddechla jsem si, „Když jsem ho našla, vypadal hrozně."

„To ty taky každý ráno a nikdo se o tebe nestrachuje," řekla s nezájmem Olívie.

„A kdo po ránu ne?" rozesmál se Math a já musela taky. Jeho smích byl nakažlivej.

„A co ty Realey? Jsi v pořádku?" obrátila jsem se k vlčici, která se uvelebila vedle mě.

„Ta měla jen pár šrámů. A zvládala to naprosto s nadhledem. „Viď Realey?" pohladil jí po hlavě Math, „Dokonce vás donesla až sem."

„Je to démon. Už jen proto by měla něco vydržet," konstatovala Olívie.

„Že tě to baví, bejt furt tak oprsklá," ohradila jsem se na ní.

„No co každej jsme nějakej," pokrčila rameny a zahleděla se do dáli. V tom má pravdu, každej jsme nějakej. Všichni si žijeme svůj příběh a za každým zůstává spletitá historie. Měníme se, vyrůstáme... a snažíme se, aby každý náš den byl tím nejlepším. Ovšem ne pokaždé nám to vyjde.

„Kde jsou vlastně ostatní?" zeptala jsem se po dokončení mých filozofických úvah o smyslu života.

„No oba démoni se prý dali na útěk jen, co k vám dorazil kapitán s jednotkou. Takže vás dva sem dovezli a zbytek je mezi tím začal pronásledovat. Kapitán a ostatní se pak vydali znovu za nima. Zatím se ještě nevrátili, takže je nejspíš ještě někde honěj," odpověděl Math.

„Tak není divu. Oni v tomhle lese vyrostli, jsou to démoni a ještě ke všemu je tma," řekla Olívie a kupodivu nebylo její konstatování nijak urážlivé. Nějak jsem se tím ale nechtěla dál zabývat.

V tom Realey prudce zvedla hlavu a zadívala se ke stanu, kde ležel Elliot. Pak vesele štěkla a rozběhla se ke stanu.

„Že by se taky probral?" podivil se Math.

Hned po Realey vlezla do stanu nějaká holka s lékárničkou v ruce. Ta nás zjevně ošetřovala. Byly slyšet tlumené hlasy, ale nebylo rozumět, co říkají.

Všichni jsme zvědavě koukali ke stanu a čekali, co se bude dít. Chvíli se nic nedělo, ale pak ze stanu vylezla dívka a vydala se k nám.

„Jak je na tom?" zeptala jsem se hned, co přišla k nám.

„Prej se cítí mizerně a hned ráno ho budeme muset transportovat, ale rány má vydezinfikovaný a po nějaké době by měl být zase v pořádku," usmála se na nás a nám se všem značně ulevilo. Math už sice před tím říkal, že by měl být v pořádku, ale slyšet to od více osob je přeci jen takové jistější.

„Mimochodem tohle je pro tebe," usmála se na mě a podala mi přeložený papírek. Následně se zvedla a šla si sednout zase ke stanu.

„A helemese, milostný dopis," rejpla si, no kdo jinej než Olívie.

„Trhni si," vyplázla jsem na ní jazyk, čemuž se Math od srdce zasmál. Zvědavost mi nedala a otevřela jsem onen papírek.

S tímhle bojovým uměním, že chceš jít na Obřad výběru jo? Ještě, že tam ta Realey byla, co? Uznávám, že já jsem se taky nepředvedl úplně nejlíp...

Chtěl jsem ti poděkovat... Zachránila si mi život Ruth. Doufal jsem, že přijdeš ty...

Jsem tvým dlužníkem...

Elliot

Zírala jsem na onen papír jako zkamenělá. Doufal, že přijdu já...? A ta první část dopisu? Koukala jsem na ten dopis celá zmatená, a když už jsem ho četla po třetí, polil mě takový zvláštní pocit. On doufal, že přijdu já... Na obličeji se mi vykouzlil přiblbej úsměv a ať jsem se snažila jakkoliv, usmívat jsem se zkrátka nemohla přestat.