Podstata duše

Démon... - 3. Část

Letím... Letím vysoko nad krajinou, vlasy mi pročesává vlahý vítr a na cestu svítí stříbrná záře měsíce, doprovázena milióny hvězd... Úžasný to pocit, být ničím nespoutaná... Přidám na rychlosti a užívám si ten skvělý pocit... Jen tak se toulat noční oblohou... Po pravdě nemám tušení, kde to vlastně jsem, nebo jak to, že letím, ale je mi to jedno... Najednou pociťuji příval tepla...

„Zvláštní, jak mají někteří lidé tvrdý spánek," byla první věta, kterou jsem uslyšela, když jsem se probrala. Bože to je vedro... Pomalu jsem otevřela oči, ale musela jsem několikrát zamrkat, abych si přivykla na to světlo v místnosti. Co to sakra...?

„Sakra ona je vzhůru!" vykřikla silueta, která se ještě před chvílí skláněla nad mojí postelí.

„Mizíme, Yatto! Tady jsme skončili!" ozval se někdo další a silueta se ode mě začala vzdalovat. Tak počkat! Prudce jsem se zvedla do sedu a upřela pohled směrem k oknu.

„Pa zlato," mrknul na mě zcela cizí kluk a vyskočil z okna. Chvíli jsem nevěřícně koukala na okno a přemýšlela, jestli se mi to jen nezdálo. A najednou... cvak! Už vím, co mi na tom klukovi nesedělo! Vždyť on měl kočičí uši!

„Ruth proboha!" přerušil můj tok myšlenek výkřik Kessidy.

„Áááá!" zařvala jsem a uskočila padajícímu hořícímu trámu na mou postel. Rychle jsem se začala sbírat ze země a rozhlížet se po pokoji. Všude kolem šlehaly plameny. Celý pokoj jimi byl pohlcen. Kessidy, která v ten moment byla víc při smyslech než já, na nic nečekala, vytáhla mě na nohy a dotáhla mě z pokoje na chodbu.

„Co se děje?" zeptala jsem se zděšeně, zatím co jsem jí vpadla do náruče.

„Jsem ráda, že ti nic není. Město napadli démoni! Celá budova hoří. Musíme pryč!" vychrlila na mě Kessidy a obě jsme se rozhlídly po chodbě. Ze všech stran se hrnuli zmatení lidé, kteří se odtud nažili dostat pryč. Najednou se budovou rozezněl poplach. No to brzo ...

„Jdeme!" křikla jsem na Kess, dala si rukáv od pyžama před pusu, protože chodbami se táhl hustý kouř a rozeběhla jsem se chodbou k východu. Kess neváhala a vydala za mnou. Společně jsme se proplétaly mezi zmatenými lidmi, až jsme se konečně dostaly ke vchodovým dveřím.

Obě jsme vyběhly ven a snažily se nabrat do plic trochu čerstvého vzduchu. Venku bylo poměrně teplo, díky ohni, který pohlcoval naší milovanou ubytovnu, takže i přes fakt, že jsme na sobě měly pouze pyžamo, nám nebyla zima.

„Ruth, Kess, jste v pohodě?" křičel na nás Math jen, co si nás všiml. Obě jsme kývly na souhlas a snažily se trochu vzpamatovat.

„Sekne vám to," ušklíbl se Math, když k nám doběhl. Místo odpovědi se ale dočkal pouze dvou vražedných pohledů.

„My jsme aspoň na rozdíl od tebe oblečené!" rejpla si Kessidy, jelikož Math měl na sobě jen spací kraťasy. Ten se na ní hned oslnivě usmál, ale pak jeho pozornost upoutala hořící budova.

„Měl jsem jí tak rád," pronesl dramaticky s rukou na srdci Math. Také jsem se zadívala na hořící ubytovnu. Ach jo, všechno moje oblečení, moje věci. Napadlo mě, jak je na tom vlastně zbytek města, a tak jsem se začala rozhlížet kolem. Naše ubytovna nebyla jediná budova, která hořela. Celá tahle čtvrť byla v plamenech. Mé oči se zastavily na davu lidí shromažďujících se kolem nějakého chlápka.

„Hele vypadá to, že se tam něco děje," upozornila jsem ostatní a společně jsme se vydali k davu lidí.

„Vážení zachovejte klid. Démoni již opustili město a naše jednotky již začali s hašením požárů. Prosím odeberte se všichni k hlavní ubytovně na západě města, kde dostanete další instrukce," oznámil nám muž na stupínku. Celý dav se tedy na jeho pokyn rozešel směrem k západní čtvrti, kde se nacházela ubytovna těch, kteří již úspěšně prošli Obřadem výběru.

„Skvělý, takže vzhůru na túru v pyžamu!" zavelela jsem a všichni tři jsme se vydali za davem.

„Kdyby aspoň v pyžamu," začal si stěžovat polonahej Math, kterému očividně začínala být zima a nám nezbývalo než se tomu od srdce zasmát.

Byl to velmi zvláštní pocit procházet se po městě v pyžamu, ale tak aspoň jsme to táhli skupinově. Chvíli to trvalo, než jsme došli na druhý konec města. Jak jsme se postupně vzdalovali od hořících budov, začalo být chladněji a chladněji. V tuhle chvíli jsem začala litovat Matha, který už se klepal jako osika.

Konečně jsme dorazili k ubytovně. Před ní už byla většina lidí z hořících ubytoven a tvořili tu jakýsi hlučný zmatený dav. Všimli jsme si, že před hlavním vchodem stáli dva vojáci a pouštěli lidi s určitými pokyny dovnitř. Zařadili jsme se tedy do fronty a čekali, co bude dál.

Fronta se díky bohu celkem rychle krátila, a tak než jsme se nadáli, stáli jsme před vojákama.

„Jméno?" zeptal se mě jeden z nich.

„Ruth," odpověděla jsem mu. Ten si to pohotově zapsal, podal mi červenou pásku a řekl: „Dnešní pokoj 217. Ráno v 7 nástup zde a dostanete další pokyny. Přeji dobrou noc."

„Děkuji," pronesla jsem vyčerpaně, nasadila si pásku na ruku a vydala se do vstupní haly, kde jsem počkala na Kess a Matha.

„Tak co, kde jste?" vyzvídala jsem hned, jak prošli vstupními dveřmi za mnou.

„456," řekl Math.

„72," povzdechla si Kessidy.

„Zajímalo by mě, jakej v tom maj systém," nechápala jsem.

„Jak to tak vidím, tak asi žádnej," zasmála se Kess.

„No nic holky, tak ráno," zamával nám Math a šel hledat svůj pokoj. S Kess jsme se nenápadně ohlídly za ním a vychutnávaly si poslední chvíle Matha v trenýrkách.

„Sice jsem přišla o všechny věci, ale stálo to za to," zasmála se Kess a taky se vydala hledat svůj pokoj.

A mě nezbylo než se vydat také za svým pokojem. Nejdřív jsem prozkoumala plánek, ze kterého jsem pochopila, že můj pokoj se nachází ve třetím patře. Bože tolik schodů uprostřed noci.

Hrdinně jsem tedy vystoupala po nekonečných schodech téměř až do nebe a rozešla se po dlouhé chodbě plné dveří. Z některých zvědavě vykukovali obyvatelé tamních pokojů, z jiných šlo slyšet hlasité chrápání a některé zkrátka zůstávaly tiše tajemné.

Konečně jsem stanula před osudnými dveřmi 217. Zlehka jsem zaklepala a zevnitř se ozvalo: „Dále."

Pomalu jsem tedy otevřela dveře, ale co čert nechtěl, první koho vidím je...