Podstata duše

A pořád generál knír - 19. část

Doběhli jsme páté kolo totálně vyřízený a zastavili jsme se na cílové rovince, abychom si trochu odpočinuli. Čehož si samozřejmě okamžitě všiml generál knír a už si to štrádoval směrem k nám. Popravdě zajímalo by mě, jestli je takovejhle jenom na nás nebo i na ostatní...

„Že vám to ale trvalo. Ach jo, ten letošní ročník opravdu za moc nestojí. Jestli z vás někoho vůbec vyberou k Obřadu výběru, tak to bude jen proto, aby celej váš ročník nebyl úplně zbytečnej!" zakroutil hlavou generál knír.

„Ten chlap je na pěst!" pošeptal mi Math.

„Souhlasím." pošeptala jsem mu zpátky tak, aby si toho ten dědula nevšiml, nebo bychom ještě nemuseli běhat nějaký kolečka navíc. Nevěřila jsem, že by vůbec mohl existovat nějakej větší protiva než Olívie a tadá... Ona je proti němu zlatíčko.

V tom kapitán Daisuke zvedl ruku a pořádně zapískal. Skoro jsem si až musela zacpat uši nad tím zvukem. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho zvuku, snesl se mu na jeho mohutnou ruku majestátný hnědý orel.

„Takže vážení, tohle je Reggie, můj démon. Unese neuvěřitelně těžká břemena a při útoku šlehá z očí laserové paprsky, které by vás v mžiku proťaly skrz na skrz," obeznámil nás se svým démonem, kterého si možná cenil kapku víc, než bylo zdrávo. Podotýkám, že mě to u tohohle chlapa nijak nepřekvapuje. Já jsem pán, vy ostatní jste pouze barevní špendlíci na mém plánku světa.

„Tohle je démon, o kterém si můžete nechat zdát, špunti," řekl a začal se smát vlastnímu vtipu. A teď vážně, kdo by vůbec někoho jako on, zcela dobrovolně jmenoval kapitánem? Je pravda, že i u Samuela jsem se kapku divila nad tím, jak ho někdo mohl zvolit kapitánem, ale tohle je úplně jiná liga.

„Někdo by tomu dědkovi měl sklepnout hřebínek," pošeptala mi z druhé strany Olívie. Od ní to teda sedí...

„Jenže my to asi nebudem."

„Ticho! Koukám, že máte ještě dostatek energie! Výtečně! Tak každej 100 dřepů s výskokem a mažte!" zaječel na nás a nám nezbývalo než začít. Po dřepech následovalo 100 kliků, 100 sklapovaček a bůh ví čeho všeho ještě, zatímco milost pán generál knír, si došel pro talíř slaniny a spokojeně si baštil při pohledu na to, jak z nás lilo jako z konve. Zlatý školní tresty! Jestli se někdy dostanu k Obřadu Výběru, bože dej, ať podstatou mojí duše není nic, co má křídla!

***

„Tak je šest hodin! Tímto váš dnešní trénink končí!" zavelel kapitán po celodenní tyranii.

„Já myslel, že tohle má být speciální trénink s celou jednotkou," poznamenal Math, ale podle pohledu, kterého se mu dostalo od kapitána, si dovolil moc.

„Nezapomínej, že já jsem také člen jednotky. A nevidím důvod, proč byste měli trénovat s mojí jednotkou, když ani jeden z vás nemá démona. A když vidím, jaký jste písklata, tak silně pochybuju, že by podstata duše někoho z vás, byl nějaký pták. Lidé s podstatou ptáka jsou cílevědomí, sebejistí a hrdí. Mají rozhled a jasný zrak. Zato vy jste všichni malí, takže vidíte jen na věci kolem sebe a jste mladí, takže ani nevíte, co chcete. Ten zmatek vám sálá z očí vážení, to mi věřte," zakončil svůj monolog.

Řeknu vám, nebýt to kapitán a já být tak o 3 hlavy větší a samozřejmě taky silnější, tak mu jednu vlepím, přísahám.

„Aha," vyprskla Olívie, která už taky očividně přetejkala zlostí.

„Jsem rád, že jste mi to konečně objasnil," řekl ironicky Math.

Já jsem sotva popadala dech, takže jsem se radši nijak nevyjadřovala, ale v duchu jsem ho posílala ke všem čertům.

„No nic, doufám, že jste si den užili, tak jako já a přeji úspěšné dokončení zkoušek. A nebojte, před Obřadem se určitě ještě potkáme!" zasmál se kapitán knír, otočil se na patě a vydal se arénou pryč.

„A to lidi říkaj, že já jsem arogantní," začala se smát Olívie, když už se dostatečně vzdálil. Já vím, že je to divný, ale okamžitě jsme se s Mathem začali smát s ní. V tohle měla Olívie pravdu.

„No já teda nevím, jak vy, ale já jdu rovnou na ubytovnu," promluvil Math jen, co jsme se přestali smát, „protože sedět tady ještě chvíli, tak mi ztuhnou svaly tak, že bych se odtud nehnul, tak tři neděle."

„No dobrá, dobrá. Už se zvedám," zakňučela jsem a začala jsem se nemotorně stavět na nohy. Olívie nás mlčky napodobila.

A tak jsme se společně, doprovázeni kupou nadávek, nějakým zázrakem dostali až k ubytovně.

„Aaaa, vyneste mě někdo po těch schodech," začala kňučet Olívie, která sotva stála na nohách. No dobrá, já na tom nebyla o nic líp. Ale přece nebudu jako ona. Čekaly nás 3 poschodí!

Math se od nás odpojil už dole, popřál nám dobrou noc a úspěšný výšlap a zmizel kdesi v chodbičce. A tak jsme se s Olívií pustily plnou parou vzhůru.

„Tak jo, tohle bude ještě na dlouho," prohlásila jsem, když jsme asi po deseti minutách vyšly teprve do prvního patra.

„Ok, jaká je tvoje oblíbená barva?" vydechla Olívie. Svojí otázkou mě ovšem zcela vyvedla z míry.

„Cože?" nechápala jsem.

„Oblíbená barva. Taková ta, kterou máš nejradši," dýchala zhluboka, zatímco se opírala o zábradlí.

„Opravdu se teď chceš bavit o barvách?" namítla jsem a zároveň se opřela o stěnu, abych si tak odpočinula.

„Fajn, tak mi řekni, co to bylo mezi tebou a Mathem dneska ráno? To tak žárlil kvůli Elliotovi?" vypadlo z ní najednou.

„Modrá! Moje oblíbená barva je MODRÁ!" vykulila jsem oči a snažila se odvézt řeč zpátky tam, kde začala.

„Moje zelená," usmála se Olívie a já si oddychla. Prozatím jsem odvedla pozornost pryč.

„Tak pokračujeme. Navazovat přátelské vztahy můžeme i na dalším poschodí a já bych docela ráda došla do pokoje ještě dneska," neodpustila si rejpnutí Olívie. Já jsem ale jen protočila oči a mlčky (s brutálním funěním) jsem pokračovala po schodech za ní.

Vy si asi říkáte, co je to za dva nýmandy, co nedokážou vyjít ani schody, ale zkuste si někdy trénovat pár hodin s tím pupkáčem, co má celej den hubu plnou slaniny a pak se můžeme bavit dál.

„Juhů, druhé patro dobyto!" zajásala jsem, po tentokrát ještě namáhavějším výstupu.

„Paráda vraťme se tedy k předešlému problému. Elliot nebo Math?" obrátila se na mě Olívie sotva popadající dech.

„Třetí patro!" vykřikla jsem a z posledních sil jsem se dala do schodů. Sama nevím, proč jsem se o tom s ní nechtěla bavit. Vždyť Math je můj kamarád a Elliot... Ten je můj... taky kamarád? Tak. Nechápu, co jí na tom přijde tak zajímavý.

Nakonec se nám kupodivu podařilo vyškrábat se až do třetího patra.

„Jaký že máme číslo pokoje?" zeptala jsem se z posledního dechu, protože jsem na to po těch událostech posledních dvou dní, úplně zapomněla.

„217," vydechla Olívie a už se jako zombie plahočila po chodbě k našim dveřím.

„Přísahám bohu, že z tohohle pokoje mě tak tejden nikdo nedostane!" vydechla jsem, když jsem otevřela dveře a padla na podlahu s naprostou ignorací mého okolí. Což, ale jak jsem později zjistila, nebyl zrovna nejlepší nápad.