Podstata duše

Sněhová vlčice: Realey - 6. část

Po traumatickém dopoledni, výtečném obědě a následně proflákaném odpoledni s Kessidy a Mathem jsem se kupodivu úplně mrtvá vracela na osudný pokoj 217. Už teď jsem se děsila zjevu Olivie, blbým kecům Elliota, nebo přítomnosti jakéhosi Dylana.

Unaveně jsem vzdychla a otevřela dveře pokoje. Co mě ale zaskočilo, byl fakt, že pokoj obýval někdo úplně jiný než mnou předpokládaná trojice. Na posteli, kde jsem včera spala, se totiž rozvaloval velký bílý huňatý vlk.

„Ježiš, ty si krásnej!" rozkřikla jsem se a rozběhla se k vlkovi. Omotala jsem mu ruce kolem krku a obličej zabořila do jeho jemného kožichu. Jemu to zjevně nevadilo, jelikož mi začal lízat obličej na přivítanou.

„Zase dobrý jo?" zasmála jsem se a pohladila ho po zádech. Bylo to úžasné zvíře. Měl pronikavě bílé oči, stejně tak čistě sněhovou srst, která mu dodávala jistou eleganci. Dle jeho rozměrů bych typovala, že by na zádech unesl i jezdce.

Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk otevření dveří.

„Neboj šéfe, někdo se najde," řekl někomu na chodbě Elliot a vešel do pokoje. Jedním ručníkem si sušil vlasy na hlavě a druhej měl uvázanej kolem pasu. Ale ne, patová situace!

Podívala jsem se na vlka, ale ten mi věnoval pouze němý nevinný pohled a dál se nechal hladit po zádech.

„Ehm!" ozvalo se mi za zády, a tak jsem se obrátila od vlka a můj pohled se zastavil u křišťálově modrých očí, které si mě přeměřovaly. Situace si to zkrátka žádala, a tak jsem nasadila úsměv alá měsíček na hnoji a doufala, že nebudu vypadat tak zoufale, jak se právě cítím.

„Tohle si nezvykej, tam spím já. Vidíš? Můj vlk, moje postel, moje království," poznamenal Elliot, a rukou naznačil, ať si dám odchod.

„Ty toho naděláš," zakroutila jsem očima a zvedla se z postele. Když v tom na mě vlk, tak smutně zakňučel. Samozřejmě jsem to nemohla nechat jen tak a okamžitě jsem se vrátila na postel a pokračovala v hlazení jeho božského kožíšku.

„Něco mi říká, že on je jiného názoru," vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ona, když už," odfrkl si, posadil se na postel k nám a začal svou vlčici taky hladit. No co si budeme povídat, nestává se mi příliš často, abych hladila vlka s polonahým klukem.

Při zhodnocení situace jsem se mírně začervenala a nervózně koukala do země. Elliot ovšem nevypadal, že by ho tato situace vůbec nějak vyváděla z míry.

„Ale myslel jsem to vážně. Dneska už spíš nahoře," promluvil najednou.

„No dobrá, dobrá," vzdechla jsem, protože jsem neměla náladu se s ním o tom hádat. Paličák jeden.

„Jak se jmenuje?" zkusila jsem prolomit to tíživé ticho, které tu vznikalo.

„Realey," usmál se na ní Elliot a ona hned po zaslechnutí svého jména zavrtěla šťastně ocáskem.

„Je nádherná," usmála jsem se na ní taky a chvíli to vypadalo, že by to tu nakonec nemuselo být, tak špatné. To by to ale pak nebylo ono že. No to si pište, že v tu ránu do pokoje vtrhla Olívie.

„Ale snad vás u něčeho neruším," neodpustila si rejpnutí při pohledu na nás.

„Sklapni," uzemnil jí Elliot, zvedl se z postele, vyštrachal ze skříně nějaké oblečení a prošel pryč dveřmi, kterých jsem si až do teď nevšimla.

„Nemyslíš, že si trochu mimo jeho ligu?" usmála se škodolibě Olívie a posadila se na protější palandu.

„Co? Já s ním nic nemám," bránila jsem se.

„No, ještě aby jo. Myslím, že o něm si můžeš nechat jen zdát," zasmála se jedovatě Olívie.

Ty její kecy mě fakt unavovaly. Proč mě s ním sakra vůbec dává dohromady? Fajn možná to vypadalo trochu divně, to přiznávám. Ale stejně, nemá právo.

„To byl zase den," vešel do pokoje z chodby Dylan.

„Nehraj," zasmál se Elliot, kterej právě vyšel ze záhadných dveří. Oba si plácli na přivítanou, a pak obrátili svou pozornost na nás.

„Tak co s váma dvěma," zkřížil si ruce na prsou Elliot.

„Řekněte mi, kde je tu sprcha, a já budu spokojená," oznámila nezaujatě Olivie.

„Pojď se mnou, taky se půjdu umejt. Zavedu tě tam," mrknul na ní Dylan. Tak moment, moment! Já tu znova sama s Elliotem nezůstanu!

„Půjdu s váma. Taky se potřebuju umejt," řekla jsem rychle, načež jsme se všichni tři vydali na chodbu směr umývárny.

Jako, co si budem, ty koupelny tu maj fakt libový! Každému přidělí dva čisté ručníky, mohly jsme si vybrat i z různých šampónů, sprchových gelů a podobně... Jelikož jsme o všechny věci přišly, tak nám byly přiděleny i kartáčky.

Po vydatné koupeli, jsem ale na všechno zapomněla. Konečně jsem ze sebe smyla všechnu tu špínu. Taková úleva. Se skvělým pocitem jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do osušky. Na hlavě jsem si udělala turban, vyčistila zuby a byla připravená jít. Ale počkat... V čem já budu spát?! Svoje pyžamo jsem ztratila během dne, společně s pokyny a podobnými zbytečnostmi, které byly v té tašce. Jediné, co jsem střežila, jako oko v hlavě byly peníze, které nám poskytly.

„Tak co je s tebou, jdeš už?" zamávala mi rukou před obličejem Olívie, protože jsem se zjevně dobrou chvíli vůbec nepohnula.

„J-jo," vykoktala jsem ze sebe zmateně. Že by se se mnou chtěla Olívie jen tak z čista jasna kamarádit?

„Hele, ty máš v čem spát?" zeptala jsem se Olívie, když jsme šly chodbou k pokoji. Kolem nás se sem tam někdo mihl, ale nezdálo se mi, že by je nějak překvapilo, že se tu promenádujeme v ručnících. Očividně to tu dělal každý.

„Jo, na pokoji," odsekla Olívie a dál se se mnou nebavila. Sakra! To už jsme ale byly u pokoje a mě nezbývalo nic jiného než improvizovat za pochodu.

V pokoji byl jenom Elliot, který měl na sobě černé spací trenky a šedé volné triko. Ležel na posteli opřený o Realey a... sjížděl nás pohledem od hlavy k patě?!

Olívie si ho nijak extra nevšímala. Vzala si věci na spaní a odešla do tajemných dveří se převléknout. No a co teď?!