Podstata duše

Když jsem se probudila - 32. část

Jak se tak se mnou Kyth kolíbal na zádech po cestě k bráně, netrvalo dlouho a já začala upadat do říše snů. Po všech těch událostech se ani není čemu divit. Jeho záda mě příjemně hřála a já si vlastně od začátku dnešního večera mohla konečně oddáchnout.

***

„Tak kde jí máš?" zaslechla jsem v polospánku jakýsi hlas, ale byla jsem tak unavená, že jsem se neobtěžovala brát ho nějak zvlášť na vědomí a přitiskla se víc k tomu příjemnému zdroji tepla.

„Tady kapitánko, bylo toho trochu moc, a tak po cestě sem usnula," pošeptal druhý trochu hlubší hlas.

„Dobrá práce, oba dva. I když bylo celkem nerozumné vrhnout se tam bez jakéhokoliv plánu. Na druhou stranu chápu, že to byla akutní situace a jsem ráda, že jste tam byli v čas," zase ten druhý hlas. Hergot lidi, já tu spím, dejte mi pokoj!

„Odnes jí na pokoj a nech jí tam tenhle vzkaz."

„Dobrá."

„Bydlí se mnou, tak pojď," zaslechnu ještě hlas připomínající Dylana, než znova tvrdě usnu.

***

Když jsem se probudila, první věc, kterou jsem ucítila, byly moje nohy. Tak neskutečně mě pálily, že jsem měla pocit, že mě ta bolest zabije. Po chvíli jsem si na tu nesnesitelnou bolest trochu zvykla a konečně jsem začala věnovat pozornost svému okolí.

Byla jsem v pokoji na ubytovně a kupodivu i na své posteli nahoře na palandě. Ulevilo se mi, že neležím nikde na ulici nebo v lese, protože události včerejší noci se mi slily všechny do jedné velké zmatené vzpomínky. Dobře, na vzpomínání bude ještě čas, až mi přestane třeštit hlava.

Rozhodla jsem se posadit, ale světe div se, nepomohlo to ani mým bolavým nohám, ani mé třeštící hlavě. Zvláštní! Nechápu, jak mohl tak důmyslný plán selhat.

Z mé rozmluvy se svým já mě vytrhl až velmi nepříjemný zvuk, linoucí se ze zdola.

Nahnula jsem se přes okraj palandy, abych identifikovala zdroj a nějak to celé zarazila.

„Olívie, proboha přestaň chrápat!" ozval se rozespalý hlas Elliota, ještě než jsem stihla cokoliv podniknout sama.

„Co tady tak hulákáš?! Nevidíš, že spím?!" obořila se na něj Olivie vytrhnuta ze spánku.

„Nevidím. Za to to ale naprosto dokonale slyším!"

Není nad svěží ranní přestřelku.

„Hele hleď si toho svého nudláka tam nahoře a mě nech na pokoji!"

„Pozor na to, co říkáš, ten nudlák ze shora tě moc dobře slyší!" upozornila jsem na sebe a nezaujatě se podívala oknem ven. Muselo být celkem brzy ráno, jelikož slunce ještě pořádně celé nevylezlo a u země se místy táhly obláčky mlhy. Musela to být poměrně chladná noc...

„Ruth?!" vykřikl Elliot a začal se nemotorně škrábat z postele. Postavil se před palandu a opřel se o ohraničení mé palandy.

„Jak se cejtíš? Prej si včera měla docela akční noc." zašklebil se na mě. Kdyby jen akční noc. Celej můj život je teď poslední dobrou jedno velké vzrůšo.

„Jo, už to tak vypadá," usmála jsem se na něj rozespale, jelikož jsem se na nic lepšího nezmohla.

„Jsem rád, že se ti nic nestalo," řekl to tak upřímně, že jsem musela chvíli přemýšlet, jestli se mi to jen nezdálo.

„Hele, nechte si to na jindy," zahučela Olívie a zabouchla za sebou dveře do koupelny. Heh, ani jsem si nevšimla, že vstala z postele. Tak jo, dnešnímu dni toho moc nedávám, očividně nejsem úplně při smyslech.

„Trhni si," mrsknul po ní MÝM polštářem Elliot.

„Ale no ták, to si nezasloužil! A na čem teď mám jako spát?"

„Je to jenom polštář. A tomu spaní bych moc nedával, podle toho, co říkali včera Dylan a Kyth máte bejt za chvíli nastoupený v aréně 1," prohodil jakoby mimochodem.

„Cože?!" vyjekla jsem a už si to valila k žebříku od palandy, „ne, na to nemám čas!"

Vykašlala jsem se na žebřík a z palandy skočila. Znáte to přísloví, nedráždi hada bosou nohou? Tak u podlahy to platí zrovna tak!

„Aaaau!" zařvala jsem bolestí a spolkla hned několik nadávek, na svou maličkost. Moje nohy byly v jednom ohni a já se rozplácla po celé podlaze na znamení, že se vzdávám.

„Zab mě a ukonči tím mé věčné trápení!" pronesla jsem jen tak o éteru, zmožená byť jen jakoukoliv myšlenkou.

„A co za to?" kleknul si ke mně Elliot a bylo vidět, jak má co dělat, aby zadržel smích. Z jeho očí ale sršela upřímná lítost a pochopení.

„Cokoliv," vydechla jsem naprosto zničená, toužící už jen po smrti.

„Tohle mi nedělej," naklonil se nade mě tak, že nás dělilo pouze posledních pár centimetrů. Na své kůži jsem pocítila jeho horký dech a teprve až, když jsem se zahleděla do jeho jasně modrých očí, jsem si uvědomila, jak nebezpečně blízko se nachází.

Víte ale co bylo na celé té situaci nejzvláštnější? Vůbec mi to nebylo nepříjemné! Jeho oči každou chvíli zabloudily k mým rtům, ale pak se zase ostražitě vrátily zpět. Nevím proč, ale strašně jsem zatoužila po vysvobození od všeho reálného, od vší té bolesti a utrpení a uvěřit aspoň na chvíli tomu, že by mě opravdu políbil.

„Řekla jsem snad, ať si to necháte na jindy!" postavila se nad nás již oblečená Olívie. Ruce v bok a na tváři se jí usadil neproniknutelný výraz. Ooo, jak já jí nesnáším!

„Co kdyby sis aspoň jednou hleděla svého?" řekl s velice napjatým hlasem Elliot a zvedl se ze mě.

„To by pak nebyla taková sranda," vyplázla na něj jazyk Olívie.

„Ruth nevím, kam se ženeš, ale ty máš dnes nařízené volno od kapitánky noční jednotky," pohodila vlasama Olívie, aby vypadala nad věcí a ze mě udělala naprostého vola. Což se jí mimoděk i podařilo.

„Říkals, že máme bejt každou chvíli nastoupený v aréně 1!" vyjela jsem na Elliota, když mi došlo, že si ze mě jen tak vystřelil.

„Téda, že bych se spletl?" nahodil zamyšlený pohled, aby svému hereckému výkonu dodal na zajímavosti.

„Ty jeden!" zuřila jsem a už, už se škrábala z podlahy, abych ho pořádně praštila. Marod nemarod parádně to schytá!

„Tak se mi tu samou láskou nesežerte," rozloučila se s námi Olívie a vydala se pryč. Její poznámka mi nahrnula krev do tváří a já se konečně probrala natolik, abych si uvědomila, co se tu právě odehrálo.

Elliot se mezi tím posadil na postel a se zájmem se koukal, co podniknu dál.

No a mě nenapadlo nic lepšího než změnit směr mého plazení a vydat se k mému zahozenému polštáři. Jen co jsem dolezla až k němu, popadla jsem ho, obličej jsem připlácla k zemi a přikryla se polštářem.

Tak! Když nikoho nevidím já, tak nikdo nemůže vidět mě!