Podstata duše

Labyrint - 40. část

Vyšla jsem tedy dveřmi do prostorů arény a chvíli mi trvalo, než jsem se stihla rozkoukat. Přede mnou se rozkládala obrovská hranatá věc zabírající téměř celou plochu arény. Zjevně ono slavné bludiště. Kousek ode mě se mi nabízel otvor, kterým jsem se měla dostat dovnitř a zapojit se do hry. Jo, jak mě se tam nechce...

Na oné konstrukci byly všude dokola obrazovky a na každé z nich bych jeden ze soutěžících. No výborně, to mám fakt radost. Ať žije narušování soukromí!

V tom se i ke mně začala snášet malá, skoro nepostřehnutelná kamera, která měla zjevně v plánu následovat mě, dokud nevyjdu z bludiště. Dobrá, čas letí a lidi s páskami, které potřebuju, taky nejsou neomezení, tak jdeme na to!

Rozběhla jsem se k otvoru, který mi poskytoval vchod do bludiště. Jakmile jsem prolezla oním otvorem, stěna se za mnou sjednotila a já tím byla odsouzená pokračovat kupředu. Spolu s průchodem zanikl i všechen ryk diváků a kolem dokola se rozhostilo až skoro nepříjemné ticho.

Tak jo, asi bude lepší, když tu pásku někam schovám, abych nebyla, přímým terčem lovců červené. Strčila jsem pásku do kapsy svých super univerzálních modrých tepláků a rozeběhla se jednou z chodeb, která se mi naskytovala.

Docela by mě zajímalo, jak je to tu velké, protože už zvenčí to vypadalo dost ohromně.

Chvíli jsem jen tak bezcílně bloudila chodbami sem a tam, přičemž ony plastové bílé stěny, které vypadaly všude stejně, mě doháněly k šílenství. Nezmínila jsem se o vzhledu a barvě chodeb? Ne? Jsou bílé, plastové, a všechny naprosto stejné! Není šance tady nějakým způsobem jednu od druhé rozeznat, protože jedinou věc, se kterou jsme sem přišli, byla naše super páska, o kterou se nás všichni ostatní snaží připravit!

Konečně jsem se dostala do chodbičky, která měla průchod do vyššího patra. Tak jo, jelikož stále nic neslyším, předpokládám, že jsou všichni ve vyšších patrech.

Rozeběhla jsem se a vyskočila na zídku, která byla asi o půl metru vyšší než já a začala jsem se škrábat nahoru. Během svého taktického postupu, jsem se snažila vymyslet, co nejefektivnější způsob, jak někomu sebrat pásku. No, moc jsem toho nevymyslela, protože ono samotné houpání se na zdi dá docela zabrat, a tak jsem nakonec soustředila všechnu svou energii pouze na postup.

Když se mi konečně podařilo vylézt aspoň tak vysoko, abych se mohla zapřít o lokty, stalo se hned několik věcí.

Z poza rohu uličky vedoucí mým směrem se vyřítila holka, držící v ruce modrou pásku a upalující rovnou ke mně. Při mé smůle ale nekoukala před sebe nýbrž za sebe, protože hned na to se za ní objevil jakýsi kluk s bojovým výrazem v obličeji a funícím jako bejk. Jo, v takovém případě bych samozřejmě taky radši kontrolovala, jestli už mi nefuní za krkem.

Ale zpátky k věci. Oba dva se nebezpečně blížili přímo ke mně, a očividně mi ani jeden z nich nevěnoval příliš pozornosti, protože v několika dalších vteřinách mi slečna milostivě šlápla na ruku, přičemž druhou nohou zakopla o mé čelo a poslala mě zpět do prvního patra, kde jsem metala jeden kotrmelec za druhým. Ona se při svém pádu vyřítila přímo naproti druhé straně útesu, a chlapec bejk, jenž jí pronásledoval, zaskočen celou situací zabrzdil těsně před koncem jeho strany cesty.

Mojí hlavou se rozlehla nepříjemná bolest, ale na tu teď nebyl čas. Protřepala jsem s ní, abych nabila vědomí a zhodnotila situaci.

Jelikož mé kotrmelce neznali mezí, tak jsem se ocitla asi 5 metrů od průlezu. To, co mě ale zaujalo víc, než chvástavé řeči toho týpka, co se momentálně vysmíval chudáku holce, od které jsem viděla jen nohy houpající se nad zemí, byla malá modrá páska ležící na zemi.