Podstata duše

Před branou - 37. část

„No konečně, kde si byla?" byla první reakce na můj triumfální příchod opět mezi lidi.

„Potřebovala jsem si odskočit," zalhala jsem a pohledem sjela k zemi. Tímto geniálním pohybem se mi přes obličej nahrnulo pár neposedných vlasů a já tak mohla zakrýt mé lehce červené oči. Ovšem zjevně ne tak dobře, jak jsem si myslela.

‚Chceš o tom mluvit?' ozval se mi v hlavě hlas Kessidy. Střetla jsem se s jejím pohledem a lehce zakroutila hlavou, že ne.

‚Dobrá, ale kdybys potřebovala, stačí říct.' mrkla na mě a já v tu chvíli byla vděčná za její pochopení.

„Páni, co jim tak trvá, vždyť jich je víc než nás, to už to přece musejí mít opravený!" šílela Olívie a nervozitou si v jednom kuse prohrabovala vlasy. A po pravdě nebyla jediná. Všichni kolem nás nervózně přešlapovali, rozhlíželi se kolem a nevěděli kam s rukama.

„Třeba zrovna vedou horkokrevnou diskuzi nad tvým testem, zdali tě mají nechat projít nebo už to ani nemá cenu," poškleboval se jí Math, který se tvářil docela nad věcí.

„To mi řekni, kde se v tobě ta sebedůvěra bere. To nejsi ani trochu nervózní?" nechápala Kess.

„No věřím, v osud, a jestli je v mé budoucnosti napsáno, že ten test udělám, tak ho udělám!" zazubil se na ní a ukázal jí palec nahoru.

„A co když ne?" nedalo mi a zapojila jsem se do konverzace.

„Když ne, tak vás stáhnu s sebou," prohlásil jakoby nic.

„No to si zkusíš!" rozkřikly jsme se všechny tři najednou, po čemž následoval hromadný výbuch smíchu.

„Prosím o pozornost!" ozval se opět z ničeho nic hlas nejvyššího kapitána, tentokrát z repráků u vstupní brány do arény. Brána byla zatím zavřená, takže nikdo z nás neměl tušení, co nás za ní čeká, ale tak jako tak jsem si byla jistá, že se mi to nejspíš nebude líbit.

„Pozorně poslouchejte, nemám v plánu to opakovat. Teď budeme hlásit jména těch, kteří prošli úvodním testem. Jakmile uslyšíte své jméno, vejdete do arény, kde budeme mít jednoduchý úkol, každý ovšem jiný. Když se vám ho podaří splnit, postoupíte do poslední zkouškové části před Obřadem výběru. Co bude za váš úkol, už vám sdělí pomocníci ve vchodu do arény. Ode mě vše, přeju hodně štěstí."

„Jo, hned se jeden cítí o něco líp," zapištěla Kessidy, na které už bylo vidět, jak jí celá tahle událost drásá nervy.

„Minutu od minuty přestávám chtít vědět, co za dveřma arény je," plácla jsem se do čela.

„Ale no ták, vždyť už jsme došli tak daleko!" snažil se nás povzbudit Math, ale vysloužil si jen 3 otrávené pohledy.

„Adrian!" zavolali jméno prvního z nás. Pff, nějakej Adrian mě ale vůbec nezajímá!

„Tušíte někdo, kdo to je? To jméno slyším prvně," zajímala se Olívie a zvědavě pokukovala po davu. Náhle se otevřela vstupní brána, ale jen tak, aby tam nám všem neznámý chlapec mohl vklouznout a hned na to se zase zavřela.

„Dobrá, jestli to budou brát podle abecedy, tak jsem první na ráně!" začala si kousat nehty Kessidy.

„Aspoň to budeš mít první z krku," poklepala jsem jí na zádech ve snaze jí povzbudit, ale mnou samotou drásaly nervy tak, že jsem skoro ani nevnímala, co dělám. Co když všechny ostatní vyberou a mě ne? Budu na řadě až mezi posledníma. Sakra! Sakra! Pitomý jméno! Fakt díky, mami!

A tak jsme tam nějakou tu chvíli stáli a poslouchali, jak tak asi s 5 minutovým rozestupem hlásej jména podle abecedy, než se konečně dopracovali k písmenu K.

„Je to tady," špitla Kessidy, zaťala pěsti a zatnula oči. S Olívií jsme jí chytly každá za jednu ruku jako podpora a Math jí položil ruce na ramena.

„Kayla!" ozvalo se první jméno na K.

„Bože můj to ta slepice musí mít taky jméno začínající na K!" vztekala se Kessidy na chudáka holku, jež jsme nikdy neviděli.

„Teď abych čekala dalších 5 minut! Agrr, bože svět je tak nespravedlivej!" dupala vzteky Kessidy.

„Asi to nebude úplně vhodný. Ale vypadáš strašně roztomile, jak se čertíš," začal se smát Math, a ačkoliv jsem nechtěla, vážně nechtěla, musela jsem se začít smát taky. Nakonec se nám přeci jen podařilo Kess trochu rozptýlit a začala se smát společně s Olívií taky.

V tom se opět ozvalo chraptění z repráků, což nás všechny přimělo zmlknout, ale to co jsme uslyšeli pak, nám úplně vyrazilo dech.

„Kurt!"

V tu ráno jako námi všema projel blesk.

„To není možný..." pronesla Kessidy úplně nepřítomně a dál zírala s otevřenou pusou na hlavní bránu.

„Jak...?"