Podstata duše

Noční let - 31. část

Kyth se marně snažil vybalancovat své tělo rukama a já ho nemohla zachytit, jelikož jsem musela držet Kessidy, aby ze sovy nespadla. Nymsie ale zjevně ucítila, že není všechno v pořádku a tak s sebou zhoupla na druhou stranu, čímž obrátila Kythův směr pádu... přímo na mě!

„Au!" vykřikla jsem, když na mě přistálo jeho těžké tělo. Jedním loktem mě bouchl do čela, druhý se mi nepříjemně zapíchl do boku.

„Promiň," vydechl a snažil se ze mě dosti nemotorně slézt. Po chvíli se mu konečně podařilo aspoň vyhoupnout na lokty, tudíž jsme se ocitli v celkem trapné situaci, kdy já ležela ztuhlá, zpocená a uštvaná k smrti pod ním a on jen lehce vyvedený z míry nade mnou.

V obličeji se mu pomalu z jeho lehce šokovaného výrazu začal rýsovat úšklebek.

„Hele jo, nech si toho a koukej ze mě slízt!" vyštěkla jsem na něj, jelikož se mi do tváří začala hrnout krev.

„Ale no ták, nesmíš si to brát tak osobně," vyplázl na mě jazyk, „prostě jsem spadl."

„Zmiz," dloubla jsem mu prstem do žeber, čímž jsem ho konečně donutila se zvednout. Vyhoupla jsem se celá dopálená do sedu. Všichni kluci jsou stejný! Jak Elliot, tak Kyth a Math zrovna tak!

„Chceš vysadit na stezce a pokračovat, nebo letíš se mnou?" otočil se na mě Kyth.

„Musíš se tak blbě ptát?!" obořila jsem se na něj.

„Dobrá, dobrá mlčím," zvednul ruce na znamení, že se vzdává.

„Jak je na tom?" pohodil hlavou ke Kessidy.

„Před chvílí upadla do bezvědomí, mimo těch šrámů přes břicho jsem si žádného vážnějšího zranění nevšimla, ale je možné, že má nějaké vnitřní zranění," řekla jsem s pohledem upřeným na Kess. To zranění na břichu nevypadalo vůbec dobře. Ztratila hodně krve a celkově byla strašně bledá. Bojuj Kess, musíš to zvládnout! Musíš!

Zaťala jsem ruce v pěsti a snažila se potlačit slzy, které se mi hrnuli do očí. Kdybych pro ní tak mohla něco udělat... Cokoliv...

„Ruth... no ták," pošeptal Kyth a konejšivě mě objal, „neboj, za chvíli budeme ve městě, tam se o ní postarají. To zranění je hodně vážný, a tak bych na to radši nešahal, abychom jí ještě nepřihoršili."

„Dobře," popotáhla jsem. Slzy už si samy našly cestičku a teď mi volným proudem tekly po tvářích a já potichu vzlykala Kythovi do ramene. Proč se tohle musí dít? Co ti démoni pořád chtějí? Nejdřív napadnou město a pak postupně napadají jeho obyvatele. Proč sem sakra přišli?!

V hlavě mi vířila kupa otázek a žádné odpovědi. Vzpomněla jsem si na tu noc, když napadli naší starou ubytovnu. Kvůli tomu jsme přišli o všechny naše věci a já se tak dostala do pokoje s Olívií, Elliotem a Dylanem... Pak nás napadli, když jsme byli u stopařský jednotky... Tehdy jsem našla Elliota uprostřed lesa, taky na pokraji smrti... Teď je kvůli tomu na pokoji než se vyléčí... Aspoň tam s ním je Realey...

Na tváři se mi usadil lehký úsměv a mé vyčerpání a Kythovo hřejivé objetí způsobilo, že jsem pomalu usnula. 

***

„Ruth."

„Hej, Ruth, vstávej," probudil mě tichý, ale pevný hlas z neklidného spaní.

„Co je?" zamžourala jsem rozespale do tmy, která mě obklopovala.

„Už jsme ve městě," začal se nade mnou rýsovat obrys Kytha, když jsem si konečně přivykla na přítmí, které kolem mě panovalo.

„Už? Kde je Kess? Je v pořádku?!" vyjekla jsem a prudce se posadila do sedu. V tom jsem si uvědomila, že ještě stále sedím na Nymsie.