Podstata duše

Co furt všichni mají?! - 12. část

„Pojď se oblíknout. Začíná být zima," křikla na mě Aria, čímž mě probrala z mého polospánku na podvečerním slunci. Teď když jsem už byla vzhůru, jsem taky pocítila chladný vánek, který mi nahnal husí kůži.

„Naše věci jsou ještě mokrý, tak pojď za mnou, něco ti půjčím," mrkla na mě a zalezla do stanu kousek od deky, kde jsme se slunily. A tak jsem se vydala za ní. Vevnitř byl menší bordel skládající se z hromady oblečení a rozhozeného spacáku.

„Za ten nepořádek se omlouvám," hodila po mě omluvný pohled a já nad tím jen zakroutila hlavou, protože se mi vybavil můj svinčík v bývalém pokoji. V tom stávajícím jsem stále neměla téměř žádné věci, takže jsem zatím neměla z čeho udělat svinčík.

Aria po mě hodila nějaké černé tepláky a bílé tílko. „Snad ti to bude," usmála se na mě a sama se začala soukat do fialových tepláků a černého tílka.

„Díky," mrkla jsem na ní a dala se do oblíkání. A světe div se, padlo mi to parádně.

Když jsme s Ariou vylezly ze stanu, kluci už byli zpátky se dřívím a připravovali ohniště na opékání.

„Páni, jestli takhle bude probíhat celej tejden toho tvrdýho výcviku, tak se docela těším," zasmála jsem se.

„Něco mi říká, že u ostatních jednotek to bude horší hele. Náš kapitán je přeci jen, no jak to říct..." zamyslela se Aria.

„A teď by mě opravdu zajímalo, co řekneš," zaslechly jsme za námi. Obě naráz jsme se otočily a náš pohled se střetl s kapitánem jednotky.

„Samozřejmě ten nejlepší," prohlásila bojovně Aria, což mělo za následek náš výbuch smíchu.

„Jsem rád, že si oba myslíme to samé," zasmál se kapitán, a pak pokračoval ve své cestě k připravujícímu se ohništi.

„Jen tak mezi námi, cizí rozhovory se neposlouchaj, Same!" křikla na něj Aria a dala nepřehlídnutelný důraz na jeho oslovení. Načež se kapitán otočil a vyplázl na nás jazyk.

„Ty říkáš svýmu kapitánovi Same?" udivilo mě.

„No víš, když ho jmenovali jako nového kapitána této jednotky, měl takový nezapomenutelný nástup. A jak byl nervózní, tak nám všem nařídil, ať mu tykáme a bereme ho spíše jako člena týmu, než jako kapitána," vysvětlila Aria a při té vzpomínce se zasmála.

„Naše seznámení bylo taky zvláštní. Pamatuju si, že před nás skočil ze stromu," zavzpomínala jsem na naše seznámení.

„To je mu podobný," přitakala Aria.

„Docela vopruz tady. Kdybych věděla, že půjdeme tábořit, tak bych ráno ani nevstala z postele," objevila se vedle nás Olívie, tentokrát už bez své gardy.

„Copak nemáš ráda táboření? Podle mě je to fajn. Člověk tak nejlépe pozná lidi kolem sebe," odpověděla jí Aria.

„Pche, nesnáším táboření. Všude kolem kupa špíny, žádná sprcha... Nechápu, co ti na tom přijde fajn," odbyla jí Olívie a zase od nás odešla.

„Tak to je dobrá ropucha," naklonila se ke mně Aria, tak aby to odcházející Olívie neslyšela. Souhlasně jsem jí na to kývla, protože na Olívii mám naprosto stejný názor.

„Tak co, půjdeme si najít nějaké místo u ohně?" navrhla Aria a aniž by čekala na odpověď, čapla mě za ruku a už mě táhla k ohni. A mě nezbývalo nic jiného než poslušně ťapat za ní.

Když jsme došly na místo, oheň už se pomalu rozhoříval a kolem se začal tvořit kruh ze členů jednotky stopařů a Matha. Ten mi aktivně zamával a ukázal na místo vedle něj. Tentokrát jsem teda pro změnu čapla Ariu já a táhla jí za Mathen.

„Aria. Mathew," ukázala jsem na oba a jednoduše je představila.

„Těší mě," řekli oba a podali si ruce.

Sedly jsme si s Ariou na zem vedle Matha a nějakých dvou kluků, kteří se okamžitě přesunuli vedle Arii a začali s ní něco horlivě rozebírat.

V tom se ke mně nahnul Math a pošeptal mi, tak aby to nikdo neslyšel: „Mám tě poslat za Elliotem, prej by s tebou chtěl o něčem mluvit."

„Cože?" řekla jsem možná až trochu moc nahlas.

„Pššt," naznačil ni s prstem na rtech ať tolik neřvu.

„Cože?" pošeptala jsem tentokrát tak, aby nás nikdo neslyšel.

„No mě se neptej, já ti měl pouze vzkázat, že chce s tebou mluvit," mrknul na mě Math.

„A proč musíme šeptat?" divila jsem se.

„No zmínil se mi ať to udělán diskrétně," vyplázl na mě jazyk Math. Načež jsem si ho změřila podezíravým pohledem.

„Co ti asi tak může chtít?" zamyslel se nahlas Math, protože mu bylo jasný, že mě tím vyprovokuje.

„Sklapni," šťouchla jsem ho do ramena na znamení, aby toho nechal.

„Kde ho teda najdu?" zeptala jsem se ho, jelikož mi bylo jasný, že se tomu tak jako tak nevyhnu, tak ať to radši odbyju hned.

„Myslím, že šel před chvílí do stanu. Támhleten," ukázal na jeho stan. Já se tedy neochotně zvedla a vydala tím směrem.

„Držíme palce!" uslyšela jsem hlas Arii. No to si ze mě dělá srandu?! Nevěřícně jsem se otočila ke skupince u ohně a to co jsem uviděla, mě fakt dostalo. Všichni na mě ukazovali, jak držej palce a přitom se tam blbě křenili. Nechápu, o co jim jde...

Tak jsem nad tím jen zakroutila hlavou a pokračovala v cestě za Elliotem. O čem to se mnou proboha chce mluvit?!