Rozpolcená

Kapitola 2. - Klid před bouří

Tak jsem to nevydržela a napsala další část. 

Vím, že jsem říkala, že části budou kvůli své délce tak jednou za týden, ale prostě jsem neodolala a jednu pro vás napsala už teď. 

Na obrázku si můžete prohlédnout mou představu Sue, jen mě štve ten vodotisk přes to :/

No, nebudu zdržovat. 

Užijte si čtení ;)

Pomalu jsem začala nabývat vědomí. Celé tělo jsem měla jako v ohni, snad každičký sval v těle namožený a hlava mi třeštila takovým způsobem, že jsem myslela, že se mi každým okamžikem rozskočí. 

Chladivá zem pode mnou mi jasně říkala kde jsem. Zavřeli mě zpátky do cely než se trochu vzchopím a pak si pro mě zase přijdou, aby mohli vyzkoušet další a další séra, která si vymysleli. Zajímalo by mě, k čemu všemu jsou, zatím mi řekli jenom o několika, ale jejich účinky byly tak absurdní, že bych musela hodně dlouho přemýšlet, abych si vzpomněla co to o nich říkali.

,,Si v pořádku?"ozval se slabý dívčí hlásek.

Byla jsem tak unavená, že jsem se nezmohla ani na slovo.

,,Rio?!"stoupl ten hlásek o oktávu výš.

Silou vůle jsem se donutila otevřít oči a promluvit: ,,Klid! Jsem v pohodě."

,,Díky bohu."oddechla si a sedla si vedle mě na zem, ,, Už jsem se bála, že jsi ... že jsi taky..."

,,Neboj nejsem."usmála jsem se, ,,Pomoz mi prosím na postel."

Lucka nečekala ani vteřinu. Hned mě začala podpírat. Snažila jsem se co nejvíc to šlo abych se o ní opírala jenom minimálně, ale moc se mi to nedařilo. Nohy jsem měla jako z rosolu, vůbec mě neposlouchaly. Nakonec jsem se však na svojí postel dostala. 

,,Jak dlouho jsem byla mimo?"zeptala jsem se.

,,Nevím, teď mě sem přivedli."

„Bezva."

Otočila jsem hlavu k průhledným plastovým dveřím. Jako vždy za nimi byl klid a naprosté ticho, přerušované jen občasnými steny, vzdychy a pláčem z ostatních cel. Pomalu, aby se mi z rychlého pohybu nezatmělo před očima, jsem pootočila hlavu dál. Kousek ode dveří byl na stěnu přidělaný železný záchod, který nikdo nemyl určitě už několik měsíců. Ani netušíte jak se mě ani Lucii na něj nechtělo chodit, obzvlášť, když u něj nebyla nějaká clona a mi tady byly zavřené obě, ale co se dalo dělat. Aspoň, že vedle něj bylo umyvadlo a mi si mohly umýt ruce. Při pootočení hlavy o dalších pár centimetrů jsem koukala na část pokoje přímo přede mnou. U protější zdi stála obyčejná postel, totožná s mojí, s bílým povlečením a prostěradly, která byla už pěkných pár týdnů, stejně jako ta moje, od krve. Bylo nechutné v tom spát, ale když tady je v noci strašná zima, tak přijde vhod všechno co zahřeje. Blíž ke mně stál plastový stůl se dvěmi židlemi rovněž z plastu.

„Bezva jídlo."zaradovala jsem se, když jsem na stole zahlédla jídlo.

„Opatrně!"napomenula mě moje kamarádka.

Bylo to zvláštní, celou dobu, co tu jsme jsem já ta silnější, ale pokaždé, když mě přivedou z té proklaté místnosti jsem ta slabší já, teda alespoň fyzicky. Bylo milé jak se o mě potom vždycky strachovala, ale nelíbilo se mi to. Nesnáším, když někdo ví jak se cítím a ona mě během dlouhých bezesných večerů poznala dokonale. M8m strach, že mě teď zná lépe než se znám sama a řekla bych, že tak to platí i naopak.