Rozpolcená

Kapitola 10. - Přeměna

Tak je tu další kapitola přesně jak jsem slíbila ;)

Mám strašnou radost z toho, že se tento příběh vyšplhal na #10 in Akční.

Neví někdo jak se to pořadí určuje?

Ještě bych vám, chtěla říct, že písnička která je v příloze s kapitolou nijak nesouvisí, ale nemůžu jí dostat z hlavy, tak se s vámi o ní podělím ;)

Jo a samozřejmě bych vám všem chtěla poděkovat za vaši podporu, kterou jste mi až do teď poskytovali.

Doufám, že nezklamu a bude se vám tento příběh líbit i nadále.

A než vás pustím ke čtení ještě bych chtěla poděkovat TessTerez za její podporu a skvělá slova, která o téhle knížce napsala.

„Ariano! Ariano! Ariano!"volal mé jméno ženský hlas.

„Co se děje?"zeptala jsem se mírně nepřítomným hlasem.

„Byla si úplně mimo. Stála si opřená o stůl a dívala se před sebe. Jenže zornice jsi měla rozšířené tak, že Ti zakrývali duhovku a běhali po ní nějaká zelená písmena a čísla. Vypadalo to jako stahování dat u počítače. Tak jsem zavolal Rogerse a Romanovovou."informoval mě Bruce.

„Aha."vstala jsem ze židle, na které jsem seděla, „Není tu nějaké vedro?"

„Slečno Bayerová, nebezpečně rychle vám stoupá tělesná teplota."upozornil mě J.A.R.V.I.S.

„38°C"

„Tak to už je menší horečka."usmála jsem se.

„Nechcete si lehnout?"zeptal se mě doposud tichý Rogers.

„V pořádku, je mi jen strašné horko."

„Slečno, už máte 40,3°C."přerušil nás J.A.R.V.I.S.

„Musíme tu horečku srazit!"řekla Natasha, „Jděte přivolat výtah!"rozkázala Bannerovi, který hned odešel, „J.A.R.V.I.S.i, řekni Tonymu ať okamžitě jde do laboratoře. Budeme potřebovat jeho chladící zařízení. Steve popadni ji a jdeme."

„Nic mi není!"setřela jsem si stékající pot z čela, „Chodit můžu!"

Jenže Rogers na moje slova nedal a popadl mě do náruče.

„Hej!"postěžovala jsem si, ale pravda byla, že pokud by mě nechytil tak bych si sedla. To horko mě strašně vyčerpávalo.

„Pan Stark už je na cestě."ozval se zase J.A.R.V.I.S..

„Skvěle."řekla Natasha a vydala se spolu se Stevem, který mě nesl, k výtahu.

V tichosti jsme tam všichni nastoupili. Chtělo se mi spát. Pořád jsem si otírala čelo. Přidala jsem si, jako bych ležela uprostřed dne na rozpáleném písku na Sahaře. Výtah konečně cinkl.

„Tony?!"křikl Rogers.

„Tady."ozvalo se odněkud před námi.

Byla jsem dost ospalá. Díky bohu už mi aspoň nebylo takové vedro.

„J.A.R.V.I.S.i, kolik má teď?"zeptal se Tony.

Svalnatý pan Captain America mě posadil na nějaký skleněný stůl.