Rozpolcená

Kapitola 40. - Vzteklá Ariana 1/2

Agenti se v nich teda nezapřou. Přes tři čtvrtě hodiny se ze mě snažili dostat nějaké informace, které jsem zjistila. K jejich smůle mám na Furyho pifku a je mi naprosto jasné, že cokoliv bych jim řekla, tak hned šéfovi vyslepičí. Když konečně pochopili, že je to zbytečná námaha, začali se mnou hrát bobříka mlčení, kterého jsem rozhodně nehodlala porušit. Vyhovoval mi. Mohla jsem aspoň přemýšlet nad tím, jak se dostat k Hermannovi, domluvit s ním výměnu mě za Avengers. Potom donutit Avnegers odejít, slíbit je ať už se nevrací, a nakonec srovnat tu laboratoř se zemí. Hračka. Proč se stresovat?

Začínala jsem pomalu pochybovat o svých šancích, ale Henderson najednou výrazně zpomalil. Zajel ke krajnici a vypnul motor. Co to dělá?

„Co to děláte?"zamračila jsem se na něj.

„Už jsme pouze kilometr od cíle, takže byste nám konečně mohla říct, co máte v plánu,"pozvedl obočí.

Odfrkla jsem si. Co je mu do mého plánu, stejně tam se mnou nepůjde on, ani jeho přítelíček. Nechci, aby tam se mnou šli.

„A nebo taky ne,"otevřela jsem dveře, ale Henderson mě chytil za zápěstí.

„Neporušíme kvůli vám rozkaz,"osvětlil mi jejich postoj Torv.

„Pusťte mi to zápěstí!"pevně jsem k sobě tiskla čelisti. Chtěla jsem navodit dojem, že se mnou si není radno zahrávat a že to všechno zvládnu i bez nich, že mi budou jenom překážet, ale můj postoj s nimi ani nehnul. Oba pořád měli ty skálopevné výrazy.

„Jak chcete,"pustil moji ruku.

Otočila jsem se k otevřeným dveřím, avšak tím jsem se ocitla tváří v tvář druhému agentovi. Super, moji radost z malého vítězství mi hned zkazí druhý.

„Ale nás se jen tak nezbavíte,"dořekl za něj jeho kolega.

Tihle dva mě neuvěřitelně vytáčeli. Neměla jsem na ně čas, cítila jsem, že když se brzy nepostavím tváří v tvář Hermannovi, nebude to pro Avengers dobré, takže jsem musela upustit od mého výměnného plánu, protože ten s nimi nevyjde a rychle jsem musela vymyslet něco jiného.

„Tak fajn,"povzdechla jsem si na oko rezignovaně, „dostaňte mě nepozorovaně dovnitř a pak vám řeknu zbytek. Pokud to tedy zvládnete,"postavila jsem se, díky čemuž jsem svůj obličej měla jen pár centimetrů od toho Torvova.

„Vy žádný plán nemáte, že ano?"

„Dostaňte mě tam a uvidíte," obešla jsem podezřívavého agenta.

„Držte se ale za námi," zastoupil mi cestu druhý.

To já bych měla jít první. To mě chtějí živou. Tedy alespoň doufám, že to ještě stále platí. Po tom, co jsem holku šéfa Hydry prohodila oknem, mě s otevřenou náručí asi vítat nebudou.

Chtěla jsem odpovědět něco uštěpačného, ale nic trefného mě nenapadlo, tak jsem se jenom ušklíbla a rukou naznačila ,až po vás'. Oba to pochopili. Otočili se na patě a vyrazili mezi stromy. V tichosti jsem je následovala.

Každý krok mě přibližoval k rozhodujícímu okamžiku. Buď se mi podaří Avnegers osvobodit a vyřadit Hydru z rovnice, nebo mě Hydra čapne, vymyje mi mozek a já skončím jako jejich figurka, nebo poslední možnost nevyjdu odtamtud živá. Začala jsem pociťovat silnou nervozitu. Žaludek se mi stáhl do malého uzlíku. Srdce bušilo jako o závod. Stromy začaly řídnout a odhalovaly tak komplex několika budov několik set metrů před námi. Agenti se zastavili. Udělala jsem tedy to samé.

„Přikrčte se!"poručil nám Torv polohlasně.

„Co se děje?"špitla jsem a rozhlížela se po okolí.