Rozpolcená

Kapitola 34. -Já z tebe ty informace dostanu!!!

Ve dvojstupu jsme procházeli chodbami výzkumného střediska, kde probíhala naše dnešní exkurze. Ti nejlepší vědci z celého světa tady zkoumali lidskou DNA, reakci lidských buněk a snažili se najít způsob léčby na nervová onemocnění a rakovinu. Připadala jsem si jako v nějaké věznici. Všude postávali muži z ochranky, u vchodu jsme museli odevzdat veškerou elektroniku a doklady, vlastně jsme tam museli nechat všechny svoje věci. Bylo to strašidelné, ale kupodivu se mi tady líbilo. Bylo to tu zajímavé a s návštěvou další a další místnosti a rozhovorech s dalšími a dalšími vědci moje touha po poznání rostla.

„No a teď se podíváme do podzemních prostor,"informovala nás Sue, která naši skupinku vedla k výtahu. Pohybovala se tu tak ladně, s takovou jistotou, že bych jí klidně i věřila, že tu pracuje. Bílý plášť by jí slušel. Sue vědkyně. Musela jsem se té představě zasmát. Za těch pár měsíců, co jí znám, jsem zjistila jedno. Je chytrá, ale má radši činy než fakta, což je u učitelky dost zvláštní podle mého.

Pomalu jsme kráčeli po železném schodišti. Sešli jsme až téměř do nejnižšího patra. Všechno tady bylo bílé, až z toho bolely oči, staré a děsivě tiché. Z těchto chodeb jsem měla husí kůži. Necítila jsem se tady dobře. Nejradši bych se otočila a rychle odtud vypadla, ale nemohla jsem. Přeci jenom je tohle školní výlet a navíc jenom proto, že se mi něco nezdá, nemusím ještě zbaběle vycouvat. Pokračovala jsem tedy s hlavou vztyčenou za Luckou a pořád se rozhlížela kolem, jako by na mě mělo každou chvíli něco zaútočit.

„Teď mě dobře poslouchejte studenti!"zastavila se před velkými dvoukřídlými dveřmi protínajícími chodbu, „Jeden po druhém, budete procházet těmito dveřmi a za nimi si vás přeberou jiní zaměstnanci, takže s nimi prosím spolupracujte. Rozumíte?"

„Jasně... jo... jasan... ano..."ozývalo se ze všech stran.

„Dobře, takže první jde pan Baar,"vyzvala drobného bruneta, který bez zaváhání prošel dveřmi, „Ariano, ty půjdeš jako další."

„Dobře,"pousmála jsem se a protáhla se mezi lidmi dopředu, „můžu jít?"

„Samozřejmě,"pokynula rukou a usmála se.

Usmála? Proč jí ten krásný úsměv najednou nezávidím? Proč má pocit, že se v něm skrývá cosi zlověstného? Jsem paranoik, já vím, ale i tak se mi tu nelíbí. Připadám si jako v nějakém hororu a to ještě nevím, co je za těmi dveřmi. Pomalu jsem zatlačila na dveře. Protáhla jsem se na druhou stranu a zase za sebou zavřela.

Než jsem se stačila otočit a rozhlédnout se někdo mě zezadu popadl. Přitiskl mi hadr na pusu. Chtěla jsem se bránit, ale šli na mě mdloby. Netrvalo to ani minutu a byla jsem mimo.

***

„Tak řekneš mi už konečně, co chci vědět?"začal na mě řvát Lukas.

Tak jestli si myslí, že si tímhle pomůže, tak je na omylu. S naprosto klidnou tváří jsem seděla na železné židli, na které mě drželi dvojčata. Už přes půl hodiny za mě chtěl Hermann dostat informace, které jsem stáhla z počítače Hydry, jenže jsem byla naštvaná a tak ze mě nedostal ani slovo.

„Tak řekneš už konečně něco?"vrazil mi facku.

Pálila mě tvář, ale stejně jsem mlčela.

„Tak a dost!"rozzuřil se, „Přineste to!"

Co mají přinést? John mě pustil a vyrazil ke dveřím. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale Paul mě posadil zpátky. Na sucho jsem polkla. Co si na mě přichystal? Jak moc jsem ho naštvala? Co mi provede? Zabije mě?

„Když nechceš mluvit, tě k tomu budu muset donutit,"sklopil zrak, kdybych toho parchanta neviděla už před tím, tak bych si mohla myslet, že je mu to líto, ale může být takovému parchantovi něco líto?

Měla jsem strašný strach, avšak nebojácně jsem pozvedla hlavu a hleděla Lukasovi zpříma do očí. John dovnitř přivezl jakýsi vozík, který mi částečně připomínal ty, ve kterých mají ve školní jídelně jídlo, aby nevychladlo. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, co to vyvádí, ale udržela jsem se. Přeci jenom kdybych teď promluvila, můj dosavadní bobřík mlčení by byl k ničemu.

„Tohle ti snad už rozváže jazyk. Pánové,"pokynul bratrům Applegateovým, aby se dali do díla.

Paul mě postavil na nohy a John odkryl jedno z vík na vozíku. Srdce mi vynechalo několik úderů. Pod víkem se nacházel rozpálený olej, který na mě hrozivě prskal. Začala jsem zrychleně dýchat, tohle se mi vůbec nelíbilo. John popadl moji ruku a hrozivě ji přiblížil k oleji.

„Tak co? Dáš mi ty data, abychom si to odpustili?"zkusil to ještě jednou Hermann.

Já však mám svoji hlavu a dokážu si spočítat, že jedna a jedna jsou dvě a kdybych mu ty data dala, tak udělá víc vylepšených, jako jsem já a to by nebylo dobré. Armáda vylepšených proti Avengers a S.H.I.E.L.D.u, to by bylo vážně zlý. Takže jsem se ani nehnula.

„Jak chceš,"pozvedl obočí, „spalte jí tu ruku!"

Ještě to ani nedořekl a John už mi ruku strčil do vroucího oleje. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Jediné čeho jsem byla schopná, bylo vykřiknout bolestí. Nedokázala jsem přemýšlet, nedokázala jsem jednat. Neexistoval pro mě čas, místo, osoby, byla jenom bolest. Bolest, které jsem se chtěla co nejrychleji zbavit. Naštěstí moje ruka byla vytažena dřív, než jsem svoje mlčení stačila porušit.

„Tak co, už mi to řekneš?"přistoupil blíž Hermann.

Neměla jsem sílu nic říkat, tak jsem po něm hodila vše říkající, pohrdající pohled.

„Jak myslíš. Znovu!"poručil a moje ruka putovala zpátky do oleje.

Tenhle bolestivý cyklus se opakoval stále dokola a dokola. Nakonec jsem už bolest skoro ani nevnímala. Zvládala jsem přemýšlet. Potom jsem přešla i do fáze soustředění a snažila se použít svou moc, ale nešlo to. Na okamžik jsem cítila, jak se moje moc probouzí, ale následně zase zmizela. Co se to sakra děje?

„Tak už si dostala rozum?"smál se mi Lukas.

Sebrala jsem všechnu svou hrdost, odvahu a sílu. Napřímila jsem se a plivla tomu bastardovi do tváře. To byla pro Hermanna poslední kapka. Napřáhl se a vší silou mi vrazil pěstí. Nejprve do břicha a potom do obličeje. Byly to takové šlupky, že mě povalili na zem. Neměla jsem sílu vstát, a tak jsem tam jen tak ležela u nohou těch tří kreténů a čekala, co bude dál.

„Paule, Johne, nechte tu našeho hosta odpočívat a za hodinu mi ji přivedete do laboratoře. Už mi dochází trpělivost!"na důkaz svých slov do mě Lukas kopl a pak odkráčel spolu se svojí osobní ochrankou pryč. Mě tam nechali ležet na podlaze. Popálenou, zmlácenou, unavenou, zničenou. Chtěla jsem umřít, ale v té chvíli jsem se nezmohla ani na to. Jednoduše jsem se dívala před sebe a snažila se oprostit od té bolesti.

Vím, vím!

Než e mě vymlátíte duši za to, že jste na tuhle kapitolu čekali tak dlouho a dočkali jste se jenom tohohle, tak se vám vážně moc moc omlouvám, ale bohužel moje múza je na dovolné a neřekla mi, kdy se vrátí, tak se mnou mějte prosím strpení. Určitě se pokusím co nejvíc polepšit, slibuju.

Jinak, co si myslíte o Lukasovi?

Jak na vás tenhle chlapík působí?

A co si myslíte o Arianě?

Co se podle vás bude dít dál?

O jaké laboratoři mluvil Hermann?