Rozpolcená

Kapitola 38. - Vzpamatuj se nebo podlehni! 2/3

„Vypadněte, já nikam nejdu,"mluvila jsem klidně s hlavou opřenou o sklo.

Sue se zasmála: „Seberte ji!"

Dva muži se odpojili od skupinky. Pomalu šli ke mně. Byly středního vzrůstu, nijak výrazní.

„Řekla jsem, ať vypadnete,"otočila jsem se a ty dva, „Zpátky!"zvýšila jsem hlas a zamračila se.

Vzedmula se ve mně energie. Cítila jsem, jak se moje moc probouzí, jak mnou prochází, a pak ve formě blesku zamířila přímo na ty dva. Překvapením rozšířili oči, avšak na jinou reakci neměli čas. Síla zásahu je odhodila dozadu. Kdyby jejich přátelé neuhnuli, tak by je letící těla porazili jako kuželky.

„Hned jí nasaďte ty náramky!"křikla Sue.

Zbylá trojice nevylepšených agentů vykročili mým směrem. Byla jsem z toho boje psychicky dost unavená, ale nehodlala jsem se hnout z místa. Moje paličatost chránila můj spící rozum. Ušklíbla jsem se: „Já vás varovala,"pozvedla jsem ruku, která se zeleně rozzářila a poslala salvu blesků na trojici agentů. Bolestí vykřikli. Sesunuli se na zem a už se nepohnuli.

„To jste mi toho nevzali už dost? To vám nestačí to, co jste mi provedli? To vám nestačí, že jste mi zničili život?"křičela jsem s rukou stále varovně pozvednutou.

Byla jsem unavená z dění kolem mě. Unavovalo mě být středem pozornosti. Unavovalo mě bojovat. Unavovalo mě odporovat. Unavoval mě život sám. Nechtěla jsem však udělat Sue tu radost. Nechtěla jsem vidět to nadšení v jejích očích, které v nich při mé smrti bude. Musela jsem se života držet.

„Pořád máš věci, kterých se musíš zbavit!"udělala rozhodný krok vpřed Tilley.

Zasmála jsem se: „A jaké?"

„Ty nejhorší, které ti mohli zůstat. Naději a svobodu,"poslední dvě slova prskala s odporem.

Svoboda? Jak mi mohla zůstat svoboda? Trčím v americkém New Yorku u organizace, která nemá ani existovat. Nepustili mě domů a podle mého pocitu z Furyho ani hned tak nepustí. Připravili mě o rodinu, přátele. Udělali ze mě lovnou zvěř, kterou několikrát skorou připravili o život. Kde vidí tu naději? Sebrali mi normální život a vhodili mě do víru šílenství. Kde je ta naděje?

Sue pokývla bratrům Applegatovým, kteří na její rozkaz zamířili ke mně. Promnula jsem prsty na pozvednuté ruce, která se rozzářila. Vytvořila se mezi mnou a vylepšenými mě už tak dobře známá bariéra. John s Paulem do ní bušili, ale ta se ani neotřásla. Jak jsem tak pozorovala jejich marné pokusy, tak mi to došlo. Svoboda a naděje. Obě mě opustili jenom proto, protože jsem je poslala pryč já. Naděje jsem se vzdala a s ní odešla i svoboda. Pomalu mi to začínalo docházet.

Usmála jsem se: „Nedovolím, abyste mi vzali i to poslední co mám!"pomalu jsem se postavila, „Vypadněte, nebo to s vámi špatně skončí."

Dvojčata přestala bušit do bariéry. Jejich smích naplňoval místnost. Sue se ušklíbla. Na jejím postoji bylo vidět, že ona mě na rozdíl od těch dvou tak nepodceňuje.

„To se uvidí, seberte ji!"přikázala.

Další kratší část, ale nebojte se, kapitola se pomalu sune ke svému konci ;D