Rozpolcená

Kapitola 39. - Noví pomocníci

Nastal čas, abych vzala věci do vlastních rukou. Nastal čas se oklepat a bojovat za sebe a za ty, kteří mi pomohli, když mi bylo mizerně. Jenže k boji budu potřebovat nějaké pomocníčky. Takže jsem zašla do patra se střelnicí. Vzala jsem si odtamtud luk z vibránia a toulec plný šípů. Luk ale neovládám tak dobře jako Hawkeye, takže jsem se rozhodla zajít si do pokoje k Natashe a půjčit si její pistole s opaskem.

„J.A.R.V.I.S.i, co to je?"ukázala jsem na otevřenou krabičku, ve které leželo něco, co vypadalo jako obal na zub a druhá věcička, která měla vzhled špuntu do ucha.

„To je zařízení, díky kterému spolu mohou při akci členové týmu komunikovat, ale je už poněkud zastaralé"vysvětlil mi hodně jednoduše na, co se právě dívám.

„Bezva,"popadla jsem krabičku a s nasbíranými věcmi jsem se vrátila do svého pokoje, kde jsem je hodila na postel.

Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem do Hydry napochodovat nepřipravená. Nemohla jsem tam přijít bez informací. Nemohla jsem si dovolit, aby mě tam něco překvapilo. Je dost možné, že budoucnost Avengers záleží na mně, což je vážně děsivá představa. Holka, která ještě před chvíli seděla, jako hromádka neštěstí v koutě si jde hrát na spasitelku. Tohle nedopadne dobře, ale pokud se mi podaří najít něco o tom zařízení, které by mělo blokovat schopnosti a podaří se mi ho zneškodnit, neměla bych mít o moc více problémů.

Stoupla jsem si mezi postel a televizi. Znovu se zhluboka nadechla. Zavřela oči.

„Slečno Bayerová, jste tu?"zaklepal někdo na dveře.

„Dále,"zaujala jsem obranný postoj.

Dveře do pokoje se otevřeli. Spatřila jsem muže. Mohlo mu být tak dvacet osm. Vysoký, štíhlý s nakrátko ostříhanými světle hnědými vlasy.

„Jsem agent Torv. Poslal mě ředitel Fury, abych vás doprovodil na základnu,"seznámil mě se svým úkolem.

„Těší mě, ale budete se na základnu muset vrátit beze mě."

„Fury mi dal přímý rozkaz, slečno,"to poslední slovo řekl s takovým zvláštním tónem.

Cítila jsem z jeho slov, že ne nebere jako odpověď a navíc se mu příčilo, že se tady musí dohadovat s holkou. Cítila jsem, jeho nutkání splnit rozkaz za každou cenu. Cítila jsem jeho odhodlání.

„To je mi jedno! Já Furymu svoje rozhodnutí oznámila a nehodlám o něm s nikým diskutovat a teď, když mě laskavě omluvíte, musím něco vyřešit,"udělala jsem několik kroků blíž, abych svým slovům dodala důraz.

„Pak mi tedy nedáváte na výběr,"pohlédl mi zpříma do očí. V ten samý okamžik se po mě natáhl.

Leknutím jsem uskočila dozadu, ale on tu vzdálenost rychle překonal. Znovu se mě snažil chytit, ale já se mu znovu vyhnula.

„Co to děláte?!"vykřikla jsem rozčíleně.

„Plním Furyho rozkaz,"oznámil mi klidně, ale nepřestával ve svých pokusech mě chytit.

„Tak to ne!"zamračila jsem se a odhodila ho zpátky ke dveřím. Překvapeně na mě valil oči, „Já za Furym půjdu až budu chtít já a teď si dejte pohov! Musím udělat důležitější věci než se tady dohadovat s agentem S.H.I.E.L.D.u."

„Tohle..."chtěl něco říct Torv, ale já mu skočila do řeči: „Vypadněte z mého pokoje a zavolejte si šéfovi pro jiné rozkazy!"

Vztek. Vztek z tohohle chlápka přímo čišel, avšak jeho výraz byl nemněný. Nesnášela jsem tu telepatii. Nesnášela jsem, když mě zaplavovaly pocity jiných lidí a já s nimi musela bojovat, jakoby byly moje vlastní.