Rozpolcená

Kapitola 17. - Chvíli svobodná

Ahoj lidičky :D

Ani nevím jak vám mám poděkovat.

Rozpolcená si vysloužila už přes 2300 reads a 300 votes. Neuvěřitelný O_O Ani v těch nejdivočejší snech by mě tohle nenapadlo, takže MILUJU VÁS LIDI :D :D :D

Mám pro vás taky ještě jednu dobrou zprávu :D

Táta konečně po roce uznal, že mít počítač a notebook, z nichž ani jeden nefunguje tak, jak by měl, prostě nejde. Takže mi koupil nový laptop :D :D :D To znamená, že konečně se mi části nebodou mazat, budou se mi ukládat tak jak mají a snad se vzpamatují i ty Upozornění tady na Wattpadu :D

Takže tady je první část z nového zařízení a jedna zapomenutá písnička ;D

Konečně jsem vypochodovala z posledního obchodu, který jsem plánovala, při téhle mé tajné procházce, navštívit. Když si vzpomenu na ten šílený let nad městem celá se třesu. Přiznávám, že kdybych neměla takový strašný strach z výšek, tak si ten let užívám, ale s mojí fobií to bylo spíš za trest. Aspoň že J.A.R.V.I.S. splnil do puntíku to, co jsem po něm chtěla.

Vysadil mě v jedné temné uličce jen několik metrů od papírnictví, kde jsem učinila obří nákup výtvarných potřeb. Ta prodavačka z mého nákupu byla úplně mimo. Dokonce se mě z legrace zeptala, jestli náhodou nenakupuju pro výtvarnou školu, tak jsem se usmála a pro jistou jsem jí namluvila, že není daleko od pravdy, protože v září nastupuju na uměleckou školu. K mojí smůle mě umělecká škola nečeká a stejně tak s největší pravděpodobností ani gympl v Praze. Je to k zlosti!

Z papírnictví jsem, po vyslechnutí podrobného popisu cesty od prodavačky, zamířila k obchodu Appleu. Najednou jsem totiž dostala strašnou chuť pěkně Tonymu provětrat kreditku. Zajímalo by mě, jestli Starkovi chodí oznámení o došlých platbách na mobil. Jestli jo, tak jsem v háji. No co, někdy mě najít budou muset, přeci jenom bych zpátky asi jen tak netrefila.

Nicméně jsem si, ještě než jsem došla do pobočky Appleu, koupila modrou Nike tašku s dvěma bílými uchy a hnědočernými zipy a spodkem.

Když jsem konečně došla do Appleu popadla jsem ipod nano 5 genaration. Padl mi hned do oka, měl takový originální vzhled. Líbilo se mi na něm, že nebyl čistě modrý, ale vypadalo to, jakoby se ve vodě šířilo nějaké barvivo. Mělo to své osobité kouzlo. Ještě jsem si tam koupila iphone 6 space gray – 64GB. Až tohle všechno Tony uvidí, tak mě určitě zabije. Nevím proč, ale ta představa běsnícího Starka mě strašně rozesmála. U kladny mi nabídli i kryty, tak jsem si vybrala pětici nejhezčích – s Eiffelovou věží a nápisem Paris laděnými do sériových odstínů, s britskou vlajkou záměrně mírně sešlého vzhledu, s fialkovo růžovým lapačem snů, s barevným půlkruhem laděným do fialovo-růžovo-moro-žluta jak z něj stéká barva a se skupinkou Avengers (tomu jsem prostě neodolala).

Nejhorší dohady však byly v T-mobilu, kde jsem potřebovala zařídit zablokování mého starého mobilu, zrušení čísla a jeho opětovné vytvoření spolu se SIM kartou. Bylo to těžké, ale klid jsem zvládla udržet a díky velmi silnému přesvědčovacímu prostředku, Tonyho peněžence, jsem nakonec po dvou hodinách dosáhla svého. Nakonec jsem se musela jít uklidnit do obchodu s oblečením. Vzpomněla jsem si na minimální množství spodního prádla, tak jsem se rozhodla nějaké si koupit. Nakonec v košíku skončily podprsenky všech barev, typů z nejrůznějších materiálů a to samé s kalhotky, tedy pouze tanga jsem si odmítla koupit.

Teď jsem si v klidu kráčela s taškami v ruce po ulicích New Yorku a upíjela kafe ze Starbucksu. Bylo boží. Lepší kafe jsem ještě nepila. Přesně jsem věděla, kam chci jít, ale nějak jsem se tu ztrácela. New York byl tak velký a já tu byla poprvé, takže mi nezbylo nic jiného, než požádat někoho o pomoc. Nakonec jsem odchytila jednoho policistu na koni, který byl tak hodný, že mě dokonce svezl.