Rozpolcená

Kapitola 26. - Večírek 1/2

Ahojky, čaute, ahoj :D

Jak se všichni máte?

Moc se omlouvám, za tu velkou pauzu, ale tenhle týden jsem toho měla strašně moc. Když to vezmu pozadu, tak jsem včera večer byla se školou na Marii Antoinette, ve čtvrtek jsem psala recenzi na ajinu, úvahu na češtinu a četla ze dne na den Zvoníka od Matky boží, abych mohla vytvořit prezentaci a tak bych mohla pokračovat dalšími a dalšími dny, takže se vám vážně strašně moc omlouvám.

Chtěla bych vám všem poděkovat za vaše vyčerpávající komentáře a vaši úžasnou podporu :)

Doufám, že tahle kapitola vám to čekání vynahradí, takže už nebudu zdržovat.

„Přeji příjemnou zábavu."ustoupil z mého zorného pole muž v uniformě a odkryl mi tak výhled na průběh večírku.

Před námi se rozprostírala terasovitá, dlážděná veranda posetá stoly přetékajícími jídlem a pitím, které byly v obležení hostů. U vchodu do domu byl DJ se svým pultem a pouštěl nejrůznější hudbu, která se linula z reproduktorů porůznu rozprostřených všude kolem. Na domu byly připevněny reflektory nejrůznějších barev a svým pohybem se všemožně mísili a ani na okamžik neustávali v pohybu. Terasa pod námi sloužila jako taneční parket, na kterém už se vlnilo několik párů. Na jiné terase se zase nacházel bazén osvětlený duhovými světly s okvětními lístky plavajícími na hladině. Vlastně se okvětní lístky válely všude kolem. Vypadalo to nádherně.

„Tak vkus ten kluk má, to se mu musí nechat."pronesl Pietro.

„Zato jeho způsoby nejsou nejlepší."zavrčela jsem a zběsile jezdila pohledem po celé prostranství.

Snažila jsem se najít nějaký známý obličej, jakýkoliv, ale bohužel jsem na nic nekápla. Nelíbilo se mi, že jsem tu. Měla jsem takový divný pocit, že se tu stane něco nepříjemného. Měla jsem pocit, jako bych byla přesně tam, kde mě chtěl mít. Nevím, co mě k tomu vedlo. Srdce mi bilo jako o závody. Měla jsem sto chutí se otočit a odejít kudy jsem přišla, ale vím, že to už nemůžu.

„Já to tak..."chtěl něco říct Pietro, ale já ho nenechala.

„Měli bychom najít slečnu Pottsovou a Fosterouvou!"podívala jsem se nejdřív na Starka a pak na Rogerse.

Oba můj pohled pochopily a spolu se mnou vykročili vpřed. Napřímila jsem se a pevně oplácela pohled všech čumilů. Naše skupinka byla hlavní atrakcí. Po jejím rozdělení jsme ale já s Iron manem a Kapitánem Amerikou, zůstali hlavní atrakcí. Barevné a temnější osvětlení protínali blesky, které mě oslepovali. Takže jsem musela těm dvou plně důvěřovat, že mě nenechají do ničeho vrazit a ani nedovolí můj pád k zemi. Několikrát jsme se zastavili a kluci mě vždy představili daným osobám. Už u šesté jsem netušila, kdo byl kdo.

„Prosím, už žádné představování."zaškemrala jsem.

Tony se mi smál, kdežto Steve se na mě soucitně usmíval, ale také se bavil na můj účet. Cítila jsem to.

„Neboj, už tu moc lidí k představování není."odpověděl mi Kapitán.

„A nejdůležitější z těch lidí, co... Pepper!?"vykřikl Tony a vyrazil spolu se mnou a Stevem kupředu.

Jeho rychlý start mě připravil a rovnováhu a nebýt stále zavěšená v něm a Rogersovi tak nevím, jak by tohle dopadlo. Mířil přímo k ženě s rozpuštěnými blond vlasy hozenými k jedné straně v šatech s jedním ramínkem. Kolem pasu měli tmavě šedou barvu a směrem nahoru a dolů se zesvětlovali. Na úrovni kolenou se šedá změnila v bílou, která pozvolna přecházela do růžové. Celé šaty byly posázené třpytkami a na pravém boku byly šaty vykouslé, takže odhalovali kůži dané dámy.