Rozpolcená

Kapitola 27. - Nesmí se jim nic stát

Z toho prvotního šoku mě probral Angererův úsměv. Zamračila jsem se a pevně mu pohlédla do očí.

„Vyřiďte Hermannovi, že jestli jim něco udělal nebo na to jenom pomyslel tak mi za to zaplatí!"vykročila jsem vpřed. Úmyslně jsem do doktora vrazila ramenem a rázovala si to vpřed.

„Wando? Slyšíš mě?"vyslala jsem myšlenku.

„Jo, co se děje?"odpověděla mi.

„Řekni klukům, ať mě pozorují jen z dálky, dokud jim neřeknu!"

„Proč? Co se děje?"byla zmatená.

„Jsou tu moji rodiče."stihla jsem ji ještě poslat odpověď, než jsem došla k cíli.

„Dobrý večer, Sue."pozdravila jsem s úsměvem, „Mami. Tati. Ráda vás vidím."

„Ariano?"probudila se první z údivu máma, „Jak to vypadáš a co to máš s vlasy?"

Protočila jsem oči. Typická máma. Jen mě vidí, tak místo aby mě objala tak nadhodí jakékoliv téma, aby mohla začít kritizovat.

„Děkuju za pochvalu."pronesla jsem sarkasticky.

„Ne, sluší Ti to. Jenom co Tě to s těmi vlasy proboha napadlo? Fialová? To sis nemohla, když už tak dát nějakou míň nápadnou barvu?"změnila lichotku ve výčitku.

„To se neptej mě, ale tady Sue."podívala jsem se na tu příšeru, „To ona a pan Angerer mají na svědomí tuhle mojí proměnu."usmála jsem se.

„Ahoj, tati."objala jsem ho.

„Sluší Ti to."špitl.

„Děkuju."odtáhla jsem se a usmívala se dál.

„Vážně?"divila se máma, „Jak jste to dokázala? Já Arianu do hubnutí tlačila takovou dobu a bez výsledně a Vy dokážete takový zázrak."

Tak tohle mámě neodpustím. Proč jí i po takové době, co mě neviděla, záleží jenom na mé váze? To pro ni neexistují důležitější věci než váha? Ale na druhou stranu jsem zvědavá, jak tohle Sue vysvětlí.

„Bylo to jednoduché."usmála se, „Ariana se přizpůsobila jídelníčku, který jsem jí připravila, chodila se mnou cvičit a šlo to samo."

Otočila se na mě s úsměvem při čemž se její dlouhé zelené flitrové šaty na uzoučkých ramínkách zaleskly.

„To máš pravdu, šlo to samo."snažila jsem se na ní usmát, ale vzešel z toho spíš škleb.

Aby to tak nešlo při té stravě co nám dávali a věčných pokusech.

„Jsem ráda, že se mnou souhlasíš."zvláštně se jí zalesklo v očích.

„Jak bych mohla nesouhlasit."ztvrdl mi výraz, „Omluvíš mě s rodiči? Ráda bych si s nimi promluvila o samotě."

„Ale jistě, jen si užij Lukosovo překvapení než přijde další."mrkla na mě a odkráčela se pryč.

Než přijde další? To jako, že si pro mě Hermann ještě něco připravil? Proč jen musí být tak „pozorný"? Zakroutila jsem hlavou a věnovala svou pozornost rodičům.

„Jak to, že jste tady?"promluvila jsem po dlouhé době česky.

„Volal nám pan Hermann, že se pořádá charitativní večírek přátel programu a že tam bude i několik nadaných studentů, mezi který patříš."začal vysvětlovat táta v mém rodném jazyce.

„A taky nám řekl, že rodiny těchto studentů tu budou mít hrazený pobyt a cestu. Tak jsme to přijali."doplnila mamka taky česky.

„To je bezva."pronesla jsem s hraným nadšením.