Rozpolcená

Kapitola 35. - Tohle bude konec!

„Pane, tohle byste měl vidět,"spustil John hned, jak se mnou vkročil do místnosti.

„Co?!"naštvaně se otočil čelem k naší dvojici.

„Její spáleniny jsou pryč,"oznámil mu jeho věrný poskok.

„To není možný,"uchytl se Lukas.

Rychle se postavil před nás a popadl moji ruku, kterou ještě před necelou hodinou pokrývaly popáleniny.

„Zdá se, pane, že tahle dívka má víc schopností než jsme si původně mysleli,"řekl Applegate nahlas to, o čem tu přemýšleli všichni.

Kdyby jenom věděli, co ještě dokážu. Uchechtla jsem se, což se Hermannovi zrovna moc nezalíbilo. Proč jen tady jsou moje schopnosti tak omezeny. Nedokážu je použít vědomě, ale regenerace, která je samovolná funguje. Proč? Co se to tady zase děje?

„Ale v těchhle prostorách by neměla fungovat žádná síla, ani regenerace,"mračil se pan vedoucí.

Tak takhle to je. On si pořídí skupinu vylepšených a hned na to si vybuduje pevnost, kde vylepšení budou jen normální lidi. Co je tohle za blbý vtip. Bez těch schopností proti nim, ale nemá nejmenší šanci. Co si teď počnu?

„Posaď ji do křesla!"poručil Johnovi Hermann.

Kovové křeslo s pouty? Tak to ani náhodou! Začala jsme se vzpírat, ale nebylo mi to nic platné, protože John měl pochopitelně mnohem větší sílu jak já. Takže usadit mě mu nečinilo nejmenší problém.

„Neboj se, olej už tě nečeká,"ďábelsky se ušklíbl Lukas, „teď jsem si pro tebe připravil něco jiného. Chceš vědět co, nebo si už dostala rozum?"

Odfoukla jsem si z očí vlasy a pozvedla obočí v náznaku otázky, co myslíš? Přesně jak jsem čekala, ho to naštvalo a šel kamsi za mě. Tak a teď jsem ho zase bez velké námahy dokázala vytočit.

„Když ses rozhodla mlčet, tak si mlč,"vrátil se zase na svoje místo vedle křesla a mučivě pomalu přejel ostřím nože po mojí ruce. Syčela jsem bolestí. Pak to zopakoval ještě jednou. To jsem se však dokázala ovládnout ještě lépe a už jsem ani nesyčela.

„Tak řekneš mi to, nebo se necháš rozřezat tak, že tě ani vlastní matka nepozná? Jejda, ona už tě vlastně nezná teď!"začal se smát Lukas.

Jak já jsem si v tu chvíli přála, abych měla volné ruce a mohla ho uškrtit, nebo aspoň mu vrazit pořádnou pěstí.

Když jsem ani na tohle nic neřekla, vzteky mi několikrát přejel rychle po ruce a vytvořil ještě hlubší rány než předtím.

„Tak už do prdele mluv, nebo přijde místo mě!"křičel.

Tohle mě zaujalo. Koho tím myslel? Kdo měl přijít? A proč? Proč mám pocit, že nechce, aby se ke mně ta osoba přiblížila? Co se to tady zase děje? Protočila jsem nad celou situací oči, což byla moje osudová chyba. Lukas mi zabodl nůž do stehna, které mi tím propíchl naskrz. Vykřikla jsem bolestí, dokonce mi i ukáply slzy. Bolelo to jako čert. Bylo to stokrát horší než ty čerstvé rány na ruce.

„Tak budeš už mluvit?"měl Hermann nervy na dranc.

Záporně jsem zavrtěla hlavu a přála si, aby ten nůž už konečně vytáhl.

„Jak chceš. Když tě tohle baví. Připojte ji!"

Připojit? K čemu? Vím, že to poslední dobou říkám pořád, ale tohle se mi ni za mák nelíbí! Proč mám ten zvláštní pocit, který jsem měla vždycky, než do mě napíchali jehly? Prosím, prosím, ať se mýlím. K mojí smůle jsem však měla pravdu. Přišlo ke mně několik žen a zapíchali do mě celkem sedm jehel. Bolelo to, ale ten nůž v mojí noze pořád měl mojí největší pozornost.

„Řekni mi, co chci vědět a ušetříme si tenhle výslech,"vytrhl mi z nohy nůž.

Chtěla jsem ho poslat do nevybíravých míst, nazvat ho takovým množstvím sprostých slov, ale udělala jsem něco, co je pro mě vážně netypické. Ovládla jsem se. Je to zvláštní, ale poslední dobou se ovládám až moc.

„Jak chceš. Spusťte to! Začněte prvním sérem,"otočil se ke mně zády.

Tenhle kluk mě už vážně vytáčí, kéž bych mu mohla ublížit. Moment, vždyť já ho můžu aspoň přivést k šílenství. Musela jsem se svému nápadu zasmát, prostě musela. To Lukase ale donutilo se na mě znovu podívat. Nechápal, čemu se směju. Jeho zmatený výraz je okouzlující, avšak jsem využila situace a nakopla ho do lýtka.

„Auu!"postěžoval si.

I mě to bolelo, ale určitě ne tolik jako jeho. Měla jsem radost z toho, že jsem mu alespoň takhle minimálně ublížila.

„Tak dost! Spusťte dvě séra zároveň!"složil ruce na prsou Hermann.

„Ale pane, to by ji mo..."

„Udělejte to!"zahřměl.

„Áááá,"vykřikla jsem bolestí, když ke mně první hadičkou dorazila ta ďábelská vodička. Bodavá bolest postupovala mými žilami. Netrvalo dlouho a druhou hadičkou přišlo další sérum, které působilo strašné svědění. Bodání a svědění. Nepříjemná kombinace.

„Tak už mi řekni, co chci vědět, a tenhle omyl skončí"

Omyl? Omyl? On tomu, že mě mučí, říká omyl? Jak to může být omyl? Celé tělo mě bolelo. Začala jsem si myslet, že už není moje. Samozřejmě mi i tuhle úvahu Lukas vyvrátil, když poručil, aby do mě pustili všech šest sér najednou. Už jsem zapomněla jaká je to bolest. Připadalo mi to jako celé věčnost, od toho osudného pokusu a ono to zatím mohl být tak maximálně měsíc. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem s Avengers byla. Tolik dobrodružství, zkoušení mé trpělivosti, pokoušení nervů a tolik tajemství jsem snad za celý svůj život nezažila. Dost jsem jim ukřivdila, jak mě to teď mrzí. Teprve teď si uvědomuju, že mi opravdu chtěli pomoct, i když u Furyho si nejsem pořád jistá. Kéž bych se jim za svoje chování mohla omluvit. Kéž bych je přemluvila, aby mě pustili domů, dřív než jsem se dostala do téhle šlamastiky.

Bolest se rozlévala každičkým kousíčkem těla. Už jsem cítila, jak ztrácím vědomí, když v tom někdo přiběhl do místnosti a oznámil Lukasovi, že Avengers je napadli. Že by na mě přeci jenom nezapomněli?

„Ti parchanti! Oni snad nikdy nedají pokoj!"dolehla ke mně jeho slova, ale byla až moc tichá, něco bylo špatně.

„Co s nimi uděláme?"zeptal se někdo povědomým hlasem.

„Nalákáme je do pasti,"nabral jeho hlas zase ten děsivý hrozivý podtón, „Odpojte ji!"

Ne! To ne. Co ten hajzl vymyslel za lest? Avengers musí odejít. Musí utéct. Bylo mi slabo. Ty odporné dreky už přestaly do mého těla proudit. Byla to úleva, ale i tak jsem nedokázala promluvit, natož pak se pohnout.

„Wando! Visione! Wando! Odejděte, prosím. Wando?! Odejděte!"poslala jsem z posledních sil telepatickou myšlenku do prostoru a doufala, že ji jeden nebo druhý zachytí a poslechnou.

Nebojte se, tohle ještě není poslední kapitola ;D

Ale i tak, jak se vám líbí? Já s ní sice moc spokojená nejsem, ale řekla bych, že jsem napsala už i horší :D :D

Co myslíte, že Lukase napadlo?