Rozpolcená

Kapitola 12 - Útok

Ahoj lidičky :D

tak co je nového?

Moc vám všem děkuji, ani ve snu by mě nenapadlo, že za tak krátkou dobu reads přesáhne 350, je to zázrak :D Stejně jako vaše úžasné komentáře a votes. Moc vám všem děkuju :)

Dneska bych chtěla udělit ještě jedno speciální poděkování DajaTurkova za to, že si tento příběh přidala do svého Seznamu čtení, mám z toho strašnou radost :D a @KirstenLafeyson za to, že si za jeden den zvládla přečíst všechny dosavadně vydané části a dala jim votes, je to úžasný :D

Tak tahle kapitola je pro vás, kteří tento příběh čtete, doufám, že vás nezklamu a vy i nadále budete pokračovat ve čtení ;)

Příjemnou zábavu :D

            Už dva dny byl Stark s Bannerem zalezlý v laboratoři a zkoumali ty vzorky krve, které nám odebrali. Byla jsem strašně zvědavá co zjistí. Chtěla jsem už mít tohle všechno za sebou a vrátit se domů, i když přiznávám, že tenhle luxus se mi líbil, ale je vtipné být dobrovolným vězněm. Je tu několik pater po kterých se mohu pohybovat volně, ale nesmím opustit budovu. Nemůžu si pomoct, ale musím se smát tomu jak jsem vyměnila jedno vězení za druhé. Aspoň že jsem si našla místečko, kde se cítím skvěle po tom co mě přešla závrať. Nahlas jsem se zasmála. Když jsem na ten balkón stoupla celá jsem se klepala strachy. Mám šílený strach z výšek a já lezu dobrovolně na balkón, který je víc jak dvacet pět pater nad zemí, jsem cvok. Ten nádherný výhled za překonání strachu ale stojí. Celé město mám odtud jako na dlani, je to krása.

Od toho posledního výslechu tu trávím skoro všechen čas a přemýšlím nad vším možným. Nejvíc mě tíží, že nevím jestli se domů vůbec chci vrátit. K rodičům, ke známým a k mému předešlému životu.

Najednou se za mnou ozvaly specifické dopady kroků: „Líbí se Vám tu?"

„Je tu nádherný výhled, Thore."odpověděla jsem a dívala se pořád před sebe.

„Jak jste mě poznala?"

Usmála jsem se: „Máte specifickou chůzi. Dopady vašich nohou poznám i ze spaní."

„To chcete říct že dupu?"

Otočila jsem se na něj: „To bych si nedovolila."řekla jsem se sarkastickým podtónem, „Nemějte obavy, když má Tony svůj oblek tak dupe mnohem víc."

To ho rozesmálo. Bylo příjemné ho jednou vidět veselého a né vážného. Za celou dobu co tu jsem to bylo poprvé co jsem ho viděla se usmát.

„Usměv Vám sluší."neubránila jsem se poznámce.

To ho zaskočilo: „Vám taky, slečno."

Sklopila jsem zrak a otočila zpátky k městu: „Děkuji."

Přemýšlela jsem, kdy naposledy mi někdo vysekl poklonu. Bylo to tak dávno, jestli vůbec někdy, že si na to nemůžu ani vzpomenout. Taková nezvyklá věc.

„Řekl jsem něco špatného?"optal se mě opatrně Thor.

„Ne, neřekl jen... jaké to bylo, když jste se tady poprvé objevil?"

„Myslíte na Zemi?"stoupnul si vedle mě.

„Ano."odpověděla jsem spisovně.

Je zvláštní jak vás přítomnost boha hromu donutí hlídat si co říkáte. Zatím jsem s Thorem mluvila jsem párkrát a většinou to byly jen dvě až tři věty, ale už jenom jeho vystupování nutí člověka protřídit si slovník a způsoby.