Rozpolcená

Kapitola 18. - Slepá ulička

Dneska nebudu moc zdržovat, takže v příloze máte písničku, kterou nemůžu dostat z hlavy a obrázek Lucky ;)

Chtěla bych poděkovat všem, ktří si tenhle příběh dali do seznamu čtení, je vás docela dost, za což jsem strašně ráda :D

Potom bych chtěla jmenovitě poděkovat @JessMesarosova zo to, že celých sedmnáct kapitol přečetal za jeden večer a všem dala hvězdičku. Udělala si mi velkou radost ;)

A nakonec věc, které nevěřím i když na ni koukám už od rána Rozpolcená se dostala na první příčku v kategorii Akčí. MILUJU VÁS LIDIČKY!!! Nevím, jak jste to udělali, ale je to tak,takže tahle část je pro všechy čtenáře, komentátory a lajkery ;D :D

„Jak je to zhruba ještě daleko?"zeptala jsem se po tak čtvrthodinovém tichu Stevena.

„Asi sedm bloků. Proč?"ucítila jsem na sobě jeho pohled, ale udržela jsem se a dívala se stále před sebe.

„No, já jenom jestli bychom nemohli zajít někam na kafe. Docela by mi bodlo."nechtělo se mi říkat, že mi je zima. Vlastně ani nevím proč.

„Při cestě máme Starbucks, můžeme se zastavit."

„Super."odpověděla jsem bez jakýchkoliv emocí v hlase.

Bála jsem se mluvit, abych náhodou zase neplácla něco, čeho bych později litovala, nebo aby neslyšel, jak mi drkotají zuby, tak jsem radši mlčela. Jenže s ovládáním jsem začala mít problém hned, jak jsme s Kapitánem vyrazili zpátky k mrakodrapu. Nespouštěl ze mě oči a já nevěděla, jestli mi to má lichotit nebo urazit. Tak jsem radši pořád mlčela a držela s ním krok. Šel dost rychle, ale pro mě to nebyl žádný problém.

„Jak si mě našel?"upřela jsem na něj tentokrát svůj zkoumavý pohled já.

„No... Central park mám rád, je to tam takové klidné oproti chaosu města a napadlo mě, že pokud by ses chtěla někde schovat, je to docela dobré místo."pokrčil rameny.

„Když je to dobré místo na schovku, tak jako to, že si mě našel?"nedala jsem se tak snadno odbít.

„Barton nám říkal, jak ses chovala, než si zmizela a mě napadlo, že na tebe jenom dopadly všechny pocity a potřebovala sis jenom urovnat myšlenky. Přeci jenom se toho za tak krátkou dobu stalo tolik a ty změny co se s tebou staly."přejel mou postavu pohledem, aby naznačil, co myslí a rychle se odvrátil.

Zastavila jsem a on též. Bedlivě jsem si ho prohlížela. Pochopila jsem, co tím myslel, i on si prošel aspoň jednou věcí, která mě tížila. Povzdechla jsem si. Nikoho lepšího, aby mě ohledně toho vyslechl, určitě nenajdu takže...

„Chápu, že se mi všichni snažíte pomoc. OK? Ale od té přeměny prostě funguju jinak. Strach se mění ve vztek, který nedokážu ovládnout. A je to horší a horší, protože mám tolik otázek na které neznám odpověď a jenom se kupí. Nemůžu se na sebe ani podívat do zrcadla, protože tam nenajdu sebe, ale nějakou dívku s očima plnýma strachu a bolestnou minulostí, které se chce zbavit. Vy si možná myslíte, že víte, co cítím, ale ty ani nikdo jiný to nemůže vědět. Museli byste spojit všechny vaše pocity, abyste si mohli myslet, že chápete. Steve, já... nechci být... nechci, abyste si mysleli, že jsem nevděčná, ale nemůžete po mě chtít, abych někomu z vás důvěřovala, ne takhle brzy. Ty možná chápeš, jak se cítím se svým nynějším vzhledem, ale už nemůžeš pochopit zbytek."vychrlila jsem na něj svůj monolog.

Celou dobu jsem se mu dívala do očí. Vystřídalo se v nich tolik emocí beznaděj, obavy, lítost, pochopení, překvapení, a dokonce i strach. Stáli jsme tam a lidé kolem nás proudily jako voda, které obtéká kámen.