Rozpolcená

Kapitola 4. - Záchrana

Tak a je tu pokračování :D

Tentokrát je kapitola o něco kratší má něco kolem 1150 slov.

Sice se z místa moc nepohneme, ale tahle kapitola je důležitá pro vývoj dalších událostí.

Do přílohy jsem vám dala písničku, kterou jsem poslouchala u psaní téhle kapitoly a vsadím se, že určitě poznáte odkud je ;D

Tak se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení ;)

Nevím, jak je to dlouho co jsem skončila zase pod vodou, ani kolik elektrošoků jsem za tu dobu dostala. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem bolest už téměř nevnímala, teda alespoň tu způsobenou elektřinou. Každou chvíli do vody nějaké část stropu a pořezala mě, dokonce i hrany kamenů byly ostré. Tohle všechno se zatím dalo přežít. Mým největším problémem se teď stal nedostatek vzduchu. Upnula jsem se jenom na mé plíce, které byly v jednom ohni. Protestovaly, chtěly se opět naplnit novou várkou životodárného vzduchu. K mojí smůle jsem si nemohla dovolit otevřít ústa nebo se nadechnout nosem. Znamenalo by to zaplavení plic a to by byl vážně můj konec.

Tak už mě vytáhněte! Vy parchanti, přeci mě nenecháte abych se utopila!? K čemu by vám to bylo? Křičela jsem v duchu. Samozřejmě mi to nebylo nic platné.

Ne, ne, ne! Já nechci! Ale bylo pozdě. Rty se mi od sebe proti mé vůli oddálily a já vdechla vodu. To byla poslední kapka. Zrak mi přestával sloužit. Silně se mi rozmazalo vidění. Únavou už jsem se nemohla ani pohnout. Opět jsem se proti své vůli nadechla. Připadala jsem si jako bych byla každou chvíli těžší a těžší. Plíce protestovaly proti přívalům vody místo vzduchu. Myslela jsem, že mi každou chvíli explodují v hrudi, když tu najednou... něco nebo někdo přesekl moje pouta na rukou a potom i na nohou.

Chtěla jsem se posadit. Vstát a dostat se odtamtud, ale bylo pozdě. Už jsem byla moc vyčerpaná. Jakýkoliv, i ten sebemenší, pohyb se pro mě stal nadlidským výkonem. Pak jsem zaregistrovala něco co se ponořilo do té studené vody a mířilo ke mně. Popadlo mě to v podpaždí a pod koleny. Lehce nadzvedlo a zamířilo to se mnou přímo k hladině. Byla jsem strašně unavená, chtělo se mi spát, ale věděla jsem že nesmím, musela jsem se udržet vzhůru za každou cenu, ale jak, když nemůžu ani dýchat?

Na to mi odpověděl můj dopravní prostředek, který mě právě vyzvedl nad hladinu. Instinktivně jsem začala vykašlávat vodu. Plíce i já jsme se chtěli zbavit veškeré přebytečné vody v mém těle.

„To bude v pořádku!"uklidňoval mě něčí hlas. Byla jsem tak unavená, že jsem nebyla ani schopná říct, jestli byl mužský nebo ženský.

Někdo se nade mnou skláněl. Byl celý rozmazaný. Oči mi výrazně vypověděli službu. Kdybych teď šla na oční, tak bych dostala určitě nejmíň bilion dioptrií, aby tomuhle fleku přede mnou daly alespoň nějaké rysy. Ten někdo mi začal z těla sundávat přísavky a jehly. Vytáhl mi i roubík. Chtěla jsem se ho zeptat kdo je a co se děje, ale neměla jsem na nic sílu. Věděla jsem, že jsem na pokraji svých sil a pouhý odpočinek mě z toho nedostane.

„Dostanu Vás odtud, jen zůstaňte při vědomí."promluvil znovu ten hlas. Tentokrát jsem se na něj soustředila co to jen šlo a zjistila, že ke mně mluví nějaký muž.

Znovu mě ta věc podebrala. Zvedla mě do vzduchu a přitiskla k něčí hrudi. Ruce. To něčí ruce mě vytáhly z vody a teď mě tisknou k něčí hrudi. Co se to děje? Kdo mě to zachraňuje? A proč? Proč mě nenechal umřít? Co má tohle všechno znamenat?

Rozvlnili se mi vlasy a rozhoupala ruka, která mi volně plápolala ve vzduchu. Ta osoba se dala do svižného kroku. Kdybych byla plně při vědomí určitě bych si stěžovala na nekonečné turbulence, ale kdybych byla při vědomí, tak by mě asi takhle nikdo nenesl. Došlo mi, že se mnou jde po schodech nahoru, ale přestávala jsem vnímat. Oči se mi sami zavíraly a bylo čím dál tím těší je znovu a znovu otevřít.

Najednou mě nějaký náraz vymrštil z náruče té osoby a já letěla vzduchem. Tvrdě dopadla na zem. Několik metrů válela sudy a pak... se na něco ostrého napíchla. Vyšel ze mě téměř neslyšný bolestný sten. Cítila jsem kam se mi to zapíchlo. Řekla bych, že by mě to propíchlo skrz na skrz, kdyby se to nezastavilo o mojí pánev.

„Néééé!!!!!!"křičela ta osoba, muž, z jejíž náruče jsem vyletěla.

Výbuchy, střelba a ohlušující rány. Ze všech stran ke mně doléhaly ohlušující zvuky. Připadala jsem si jako uprostřed bitvy. To nazobnutí, které mě před chvílí docela probralo, už přestávalo působit jako budíček, ale přesně na opak. Ztráta krve, která mi stékala přes břicho mě stála další síly. Už jsem nemohla. Prostě toho bylo moc. Zavřela jsem oči.

„NE!!!"zařval mi někdo přímo u ucha, „Nespi! Nesmíš usnout! Vydrž! Thore, Tony?! Potřebuju, abyste tu dívku odnesli do bezpečí. Už ztrácí vědomí! Natasho? Jak si na tom?"nastala krátká odmlka, „Dobře, sejdeme se u bočního východu. Omlouvám se, tohle bude bolet."

Ztrácela jsem přehled o tom, ke komu ten muž mluví, ale když mě chytil a začal ze mě tahat ten ostrý předmět pochopila jsem komu patřila ta část o bolesti. Nato mě opatrně, ale rychle, zase vzal do náruče a utíkal se mnou dál. Když po několika minutách zastavil, loučila jsem se se životem. Věděla jsem, že už ani moje vůle mě neudrží živou a tak proč bojovat? Proč potlačovat tu bolest? Proč se jí nechat mučit?

„Opatrně!"upozornil nějakou někoho můj zachránce.

„Jasně!"odvětil nějaký muž.

Na to mě muž předal do náruče někoho jiného. Hlava mi spadla dozadu, obě ruce mi viseli dolů. Silné holé paže mě však pevně sevřeli a přitiskly na kovový povrch. Tep mi rázem vystřelil nahoru. Kov. Prosím, už žádné mučení. Už ne.

„Odnes ji s Tony pryč!"poručil prostě ten první muž, ten který mě nesl předtím.

Jeho slova ke mně sotva dorazila. Bylo to jako by na mě mluvil polohlasem na několika set metrovou vzdálenost. Nedokázala jsem pochopit význam těch slov. Nedokázala jsem zaostřit na toho co mě držel teď. Nedokázala jsem udržet oči otevřené a tak jsem to vzdala. Tohle je můj konec. Když jsem mluvila s mámou, tak jsem jí vždycky říkala: „Tak co, maximálně umřu. Nic horšího se stát nemůže." A přeci jsem si nikdy nebyla plně vědma toho co jsem říkala, až teď po tom všem čím jsem si prošla.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale než jsem nadobro zavřela oči vytanuly mi na mysli tři citáty. První od Moliéra „Smrt se neřídí našimi plány.", druhý od Sapfó „A smrt je zlo - tak bozi uznali; vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali..." a třetí od Platóna „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem."nad tím posledním jsem se usmála. Nastal čas abych otevřela svou náruč smrti a smířila se s ní.Je nevyhnutelná a nikdo jí neuteče i kdyby chtěl a já už trpěla za celý život dost. Nepotřebovala jsem další bolest, strach a utrpení.

Smířená s tím co se stane jsem s úsměvem na rtech zavřela oči a plně se odevzdala tmě.