Rozpolcená

Kapitola 6. - Pokus o útěk

Tak jsem zase tady s další kapitolou :D

Ani nevíte jakou strašnou radost jste mi všichni vašimi hlasy a komentáři udělali. 

Ani ve snu by mě nenapadlo, že za tak krátkou chvíli by tenhle příběh mohl mít tolik přečtení.

Takže bych vám všech tímto chtěla poděkovat!

DĚKUJU :D

Hlavně ani v tom nejdivočivějším snu bych nevěřila, že si tento příběh někdo přidá do seznamu čtení, ale stalo se a dokonce co jsem koukala tak byl v tom seznamu jako první.

 Takže Ti děkuji KaMXuXu mám z toho strašnou radost. 

Tahle část je pro tebe ;)

Tenhle díl má něco málo přes 2000 slov, tak snad u něj vydržíte :D

            Ucítila jsem jemný tlak na břiše. Co to je? Já chci spát! Zamručela jsem na protest. Najednou tlak o něco zesílil, hlava se oddálila od rukou a já ucítila tlak na zádech a následně pod koleny. Počkat! Tohle vypadá, jako by mě chtěl někdo... než mé ospalé mysli došlo co se děje byla jsem už vyzvednuta a následně přimáčknuta k čísi hrudi.

Prudce jsem otevřela oči. Otevřela ústa a vykřikla. Mě samotnou s toho zabolelo v uších. Toho muže, co mě držel, to taky překvapilo protože mě mále upustil. Začala jsem sebou házet, kopat, bušit mu do hrudi, prostě všechno co mě v ten okamžik napadlo.

„Klid! Já ti nic neudělám!"

„To ti určitě budu věřit!"špitla jsem jenom tak pro sebe, ale asi mě slyšel.

Postavil mě na zem. Rychle jsem oběhla postel a zastavila se naproti němu. Ten rychlý pohyb nebyl nejlepší nápad. Zatočila se mi hlava. Musela jsem se rychle opřít o stěnu, abych neztratila rovnováhu úplně.

„Jsi v pořádku?"vykročil ten muž, že obejde postel.

Zabodla jsem do něj pohled a přitiskla se ke zdi. Nevím proč, ale cítila jsem se bezpečněji, když za mnou nebyl volný prostor. Zastavil. Předpokládám, že si všiml mého obraného postoje. Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl: „Moc se omlouvám, nechtěl jsem Tě vyděsit. Jen jsem... chtěl jsem se podívat jak si na tom."konečně odlepil oči od podlahy a zadíval se do těch mých.

Byla tu docela tma. Místnost osvětlovaly jen měsíční paprsky, což moje špatné vidění ještě zhoršilo. Nesnáším to! Doufám, že se mi oči uzdraví co nejdřív, jinak fakt nevím co si počnu. Ale jeho oči. Jejich lesk. Něco v nich mě zaujalo.

Najednou jsem si uvědomila v čem tu stojím. Měla jsem na sobě stříbrnou, saténovou košilku na slaboučkých ramínkách. Měla jsem ji asi do půlky lýtek s rozparky až nad kolena. Jak jsem se do ní dostala? Jak to, že jsem si to neuvědomila už když tu byla ta žena, Natasha? A kdo mě do ní oblékl?

„Co se děje?"vykřikla několik hlasů naráz.

To přerušilo kupení otázek na které jsem neznala odpověď. Do pokoje vlétla jako malé tornádo skupinka lidí. Stočila jsem k nim pohled. Nebyla jsem si jistá stoprocentně jistá, ale bylo to tak pět až sedm lidí.

„Steve?"ozval se mě už dobře známý ženský hlas. Patřil Natashe.

„Nic se neděje. Jen menší nedorozumění."odpověděl jí ten muž, co mě držel v náručí.