Rozpolcená

Kapitola 36. - Rozhodnutí

„Pane, Avengers právě zničili výzkumnou laboratoř,"oznámil svému šéfovi John.

„Zatraceně,"praštil pěstí do stolu Lukas, „ti pitomci se nepohybují podle plánu."

„A co s tím budeme dělat?"optal se svého šéfa Applegate.

„Je mi jedno, jak to uděláte, ale do deseti minut je chci mít tady! Je to jasné?"

„Ano, pane,"přikývl a spěšně odešel z místnosti.

Zůstala jsem tady s Hermannem sama. Jenom já a on v jeho kanceláři, děsivá představa a teď navíc i skutečnost. Jestli všechno půjde podle jeho plánu, za chvíli se tu ukáží Avengers. Sice nevím, co má v plánu, ale určitě to nebude nic dobrého. To se klidně vsadím. Co ale zmůžu já? Jeho poslední vyslýchání mě stálo spoustu energie. Ty séra vyšťavují neskutečnou rychlostí. Nemám ani sílu mluvit. Dokážu sotva dýchat.

„Brzy se setkáš se svými přáteli,"usmál se na mě Lukas.

Chtěla jsem mu na to něco chytrého říct, bohužel jsem nedokázal otevřít ani pusu. Byla jsem naštvaná na něj, kvůli jeho chování, na Avengers, protože se kvůli mně vystavují smrtelnému nebezpečí, na sebe, za to, že jsem nedokázala ani s tou silou ochránit sama sebe. Po několika týdnech, kdy jsem si připadala neohroženě, cítím, že se ke mně vrací strach. A ne po troškách, ale po kilech. Uvnitř jsem se tříštila na malé kousíčky, které mi nešlo znovu pospojovat. Třásla jsem se strachy. Bála jsem se, ale popravdě jsem nevěděla čeho přesně. Bojím se Hermanna, po tom jak mě týral? Bojím se, co se stane Avengers až se tu objeví? Nebo se jenom bojím o svůj život?

„Pane, budou tu za třicet sekund,"vběhla do dveří Lucka.

„Skvěle,"zaradoval se Lukas. Rychlým krokem ke mně přistoupil.

Netušila jsem, co chtěl udělat, ale v zápětí mi to předvedl. Popadl mě kolem pasu a vytáhl na nohy. Udělal si ze mě živý štít. Pomalu se se mnou přesunul mezi dveře a jeho psací stůl, za který se postavila Lucka, a k ní se přidávali ostatní vylepšení, kteří přibíhali z chodby.

„Stůjte!!!"slyšela jsem křičet Kapitána.

„Né!!! Ne! Ne!"řvala jsem telepaticky jako o život a snažila se varovat kohokoliv z Avengers, ale pořád tady bylo něco, co mi bránilo ve využití mých sil. Začínala jsem být v depresi. K mojí smůle, nebo štěstí, to ještě nevím, o pár vteřin později do místnosti vtrhli Avengers.

„Ne tak rychle,"uchechtl se Hermann a přiložil mi zbraň ke spánku, „ještě krok a provrtá ji hlavu kulka."

„Hned ji pusťte, Hermanne!"zaujal varovný postoj Steve.

„Přinutíte mě?"vysmíval se jim dál.

„Tak to vyzkoušíme!"vystoupil zpoza Rogerse Star v obleku a namířil trysku na ruce, přímo na Hermanna.

„Starku, zbláznil ses?"vešel do místnosti Quicksilver.

„Buď vystřel s tím, že to zabije i naši kamarádku, nebo na mě přestaň mířit!"začal se rozčilovat Lukas.

„Nejsem tvoje kamarádka,"pronesla jsem šeptem.

„Tys ještě nezapomněla mluvit?"vrátila se mu jeho dobrá nálada.

Neměla jsem přebytek energie, tak jsem mlčela.

„Tak co bude?"pevněji mě stiskl a odjistil zbraň.

„Fine,"sklonil ruku Iron man, avšak nadšeně nezněl.

„Tak co chceš?"vyšla do popředí Wanda.