Rozpolcená

Kapitola 11. - Nápad

Ahojky :D

Omlouvám se, že mi to dneska trvalo tak dlouho, ale nějak jsem se nedokázala soustředit a dát svým myšlenkám formu :(

Takže nebudu zdržovat a tady máte další část ;)

Snad vám zodpoví, alespoň nějaké otázky :D

„Tak co na ten nápad říkáte?"zeptala jsem se přihlížejících, kteří si mě zaujatě prohlíželi.

„Můžeš nám prozradit, kdy se tvůj postoj tak změnil?"zeptala se Wanda.

„V okamžiku co mi zfialověly vlasy."řekla jsem odhodlaně, i když to byl přímý opak toho jak jsem se cítila.

„Ten nápad není vůbec špatný."prohlásila Natasha.

„To by mohlo vyjít, když provedeme rozbor krve a porovnáme DNA mohli bychom zjistit společné znaky, a tak odvodit co Ti provedli."souhlasil s mým nápade Banner.

„Takže to zkusíte?"zeptala jsem se.

„Za pokus nic nedáme."ozval se Rogers.

„Jdeme na to."přidal se Tony.

Usmála jsem se na ně. Jsou vážně úžasní. Já přijdu s jednoduchým nápadem a oni ho zdokonalí. Tony s Bannerem šli pro injekční stříkačky a ostatní spolu živě diskutovali. Tahle scéna mi připomněla moji pozici v třídním kolektivu. Vždycky jsem byla ta která se dozvěděla všechno jako poslední, ta která radši mlčela a nechala ostatní ať si dělají co chtějí., ta která se radši držela v ústraní a nedávala o sobě moc vědět, ta která na všechno byla sama, ale zároveň ta, ke které se chodili vybrečet.

Popošla jsem k tomu skleněnému stolu, na kterém jsem prospala tolik dní a vyhoupla se nahoru. Dopadala na mě tíha špatné nálady a nemohla jsem jí setřást. Vzpomínky, které se ke mně valily mě tížily. Obzvlášť jedna, která se prodrala do popředí.

Seděla jsem doma s rodiči v obýváku a čekala než dočtou ten dopis. Usmívala jsem se a měla ohromnou radost. Takové štěstí, jaké potkalo mě, člověka navštíví jen jednou za život. Komu se poštěstí strávit v USA celý rok zadarmo a procestovat ho při tom křížem krážem a ještě to mít započítáno jako normální školní rok?

„Tak co vy na to?"byla jsem už netrpělivá.

„Že už druhý den umřeš hlady, protože si ani neobjednáš jídlo."odpověděl táta.

„Tati!"zamračila jsem se na něj, „Tenhle pobyt má právě za úkol moji angličtinu zlepši!"

„Já nevím Ano."netvářila se moc nadšeně máma.

„Ale no tak mami? Co se ti na tom nezdá?"

„Tady se píše, že tam budeš celý rok, kromě Vánočních svátků, pokud si zažádáme."mračila se.

„Mami, jsem jedna ze dvou lidí z republiky, které na účast v tomhle programu vybrali!"argumentovala jsem.

„Tím chceš říct, že nebudeš umírat hlady sama?"rýpnul si táta.

„Nechte toho!"draly se mi do očí slzy, „Já myslela, že budete mít radost stejně jako já a vy mi tu zatím děláte přednášku proč nejet."

„Žádnou přednášku ti neděláme, tak zase nepřeháněj! Jen si nejsme jistí, jestli bys tam měla jet."prohlásila rázně máma.

„Jo, takže jenom protože mi nikam nejezdíme, tak já musim skejsnout doma?"rozčilovala jsem se.