Rozpolcená

Kapitola 32. - Únos

Moc se omlouvám všem čtenářům Rozpolcené za dlouhou pauzu, ale nějak jsem neměla chuť psát a slova ze mě lezla hůř jak z chlupaté deky :(

Snad to teď bude lepší a zvládnu splnit svůj plán dopsat tuhle knížku do konce měsíce ;)

I když se svým nynějším rozpoložením nevím, nevím :/

No nic, já přestanu bábolit a nechám vás konečně číst :D

Výtah pomalu mířil vzhůru. Byla jsem odpočatá, ale ještě jsem na sobě včerejší použití síly cítila. Pořád jsem byla oslabená. Počítám ale, že do večera to bude zase OK.

Bum! Ozval se velký výbuch a výtah zastavil. Prásk! Následovala další rána následovaná zablikáním světel.

„J.A.R.V.I.S.i, co se děje?"vyděšeně jsem se opřela o stěnu výtahu.

„Napadli nás, slečno,"oznámil mi.

„Okamžitě zprovozni výtah!"

„Jistě."než jsem stačila mrknout, výtah se znovu rozjel vzhůru.

Proboha, co budu dělat? Co se to zase děje? Proč útočí? To nemůžu prožít ani jeden klidný den? Proč mě Avengers neuklidili někam do klidu a nebojují si s Hydrou sami? To by bylo lepší. Nebo ne? To chci tak moc, když toužím po normálním dni bez S.H.I.E.L.D.u, Hydry, Avengers, bojů a dalších věcí komplikujících život? Co by na tenhle zmatek asi řekla máma, ta by...

Výtah se zastavil. Cinkl. Dveře se otevřely. Máma. Táta. Rodiče. Kde jsou? Stihla je Wanda z mrakodrapu dostat? Jsou v bezpečí? Nestalo se jim něco? Nahradila jedna kopa otázek druhou.

Vyběhla jsem z výtahu a rozhlédla se po místnosti. Byl tu neskutečný chaos. Všude muži v černém se zbraněmi, kteří od Sama, Rogerse a Visiona dostávali jednu ránu za druhou. Wanda si to s hosty vyřizovala po svém a Hawkeye z vnitřního balkónu střílel šípy.

„Wando, kde jsou moji rodiče?"vykřikla jsem v duchu.

„Ari? Co tu děláš? Musíš rychle zmizet! Přišli si pro tebe!"odpověděla mi telepaticky a odrážela útoky.

„Támhle je!"klikl nějaký návštěvník.

„Kruci!"otočila jsem se k němu čelem. Bylo to právě v čas, abych se stihla vyhnout jeho ráně.

„Jsou moji rodiče v pořádku?"poslala jsem k telepatce další otázku.

„Nic jim není. Jsou schovaní."

Výrazně se mi ulevilo. Aspoň, že rodičům nic nehrozí. Ten muž oděný v černé mě chytil za ruku. Lekla jsem se ho. Úplně jsem totiž zapomněla na dění kolem. Naprosto automaticky jsem mu dala ránu. Přesněji dostal ode mě zásah elektřinou. Netrvala to ani dvě vteřiny a nahradil ho jiný. Začala jsem couvat.

Nechtěla jsem bojovat. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Co to plácám. Chtěla jsem je všechny do jednoho pozabíjet a tančit na jejich bezvládných tělech, ale nedokázala bych to unést. Ten sžíravý pocit viny, který by mě pronásledoval do konce života, bych nesnesla. Nevydržela bych představu, že jsem někomu vzala manžela, bratra nebo dokonce otce.

Zády jsem narazila do zdi. Připadám si jako lovná zvěř zahnaná do kouta. Tenhle pocit se mi ani trošku nelíbí. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo, kdo by neměl plné ruce práce se záchranou vlastního pozadí. Začínala jsem mít vážně strach, protože ten zakuklený muž ke mně byl blíž a blíž, ale najednou zafoukal vítr a chlápek odletěl několik metrů daleko.