My name is Narfi

Nečekaní spojenci

Mephisto ležel na zádech a mžoural do slabého odrazu planet na obloze. V Zemi zapomnění se neměnilo počasí, nesvítilo slunce, nemrzlo a nepršelo. Čas sice plynul zběsilým tempem,  ale jinak se tam vlastně nic moc nedělo. Akorát tam všechny bytosti, které nebyly božského původu zapomínaly, kým byly a kde jsou.

V ústech přežvykoval kus stébla, které si utrhl ve vysoké trávě, ale chutnalo příliš kysele. Vedle něj dřepěl jeho děda Satan, tedy nejhorší bytost v celém vesmíru a něco zaujatě vyprávěl. Ovšem jediné, co Mephisto slyšel, bylo: "Tak jsem je všechny bez milosti zabil.... bla...bla...bla... krev... smrt... pomsta... utrpení... bla... bla... bla..."

Po nějaké době ho to úplně přestalo a bavit a zamyslel se nad tím, jak se vlastně odsud dostanou. Tak nějak mu bylo jasné, že přijít sem bylo lehké, ale vrátit se zpátky na Asgard bude těžší oříšek.

Satan se na chvíli odmlčel a toho Mephisto rychle využil a zeptal se: "Hele, Marduku, jak se vlastně dostaneme domů?"

Marduk k němu otočil hlavu. "To nech na mě. Ale ještě nenastala ta pravá chvíle."

"Aha. A kdypak ta pravá chvíle asi nastane?" Mephisto sklonil hlavu na bok, jak to dělají psi, když si někoho prohlížejí a snaží se tvářit přátelsky.

Satan se postavil a prohlídnul si Mephistovu postavu odshora dolů. "Dej tomu ještě pár dní," usmál se záhadně a oprášil si stébla trávy k kalhot.

"A jak poznáme kolik dní máme ještě čekat?" Mephisto se taky postavil a s podivem si všimnul, že už sahá dědovi téměř po ramena, ačkoliv předtím - i když se postavil na špičky - byl sotva nad jeho opaskem.

"Konec je už blízko," odvětil záhadně Marduk a objal ho kolem ramen. Přiblížil svůj obličej blíže k Mephistovi a zašeptal: "Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu mít tak silného pomocníka, který ještě k tomu pochází z mé vlastní krve. My dva hochu.... Ovládneme spolu celý vesmír."

Mephisto neodporoval. Nikdy před Mardukem nedával najevo, co si doopravdy myslí. Vlastně to nedával najevo nikdy před nikým. Již jako dítě dospěl k důležitému poznatku, že jediná bytost, které může doopravdy důvěřovat je on sám. A možná ještě jeho sestřenka, jejíž narození tak toužebně očekával.

Noc.

Ta, která mu pomůže ovládat mysl jakékoliv bytosti. Už to nebude dlouho trvat a oni konečně budou spolu. Spojeni poutem krve a moci.

XXX

Narfi byl tak naplněn štěstím, že zapomněl na všechny trable vesmíru. Seděl na své posteli a tiše zpíval něžnou ukolébavku, kterou si pamatoval z dětství. 

"Ty můj malý andílečku, do moře se osud vlévá.

Tahá s sebou šedou vlečku, hračku tvoji – loďku z dřeva."

Podíval se na malý uzlíček, který držel v ruce. Na svou nádhernou, dokonalou dceru, která se narodila před pár týdny. NOC. NATT. NIGHT. Přesto, že její vlasy zářily jako polední slunce a měla světlou broskvovou pleť, její jméno znamenalo pravý opak. Ale Narfi se nad jejím jménem nijak nepozastavoval, to bylo jméno, které jí bylo určeno dávno předtím, než jeho žena otěhotněla.

Tehdy se jeho čelo lehce zachmuřilo. Jeho milovaná obryně odešla. Vzala sebou svého bratra, zajatou Angrbodu a utekli. Předpokládal, že se všichni vrátili do Yotunheimu, ale požádali ho, aby po nich nepátral a on jim to slíbil. Vždycky dodržel své sliby, takže pokorně zůstal sám, jenom se svou malinkou dcerou.