My name is Narfi

Žít a nechat žít

Hela opatrně zaťukala na Narfiho dveře, ale nečekala na jeho výzvu a drze vešla dovnitř. Sice bylo brzké ráno a hvězdy na nebe stále zářily nafialovělým světlem, ale Narfi už nespal. Nebo možná nespal vůbec, jeho rozložité, měkké lůžko bylo dokonale ustláno, jako by se těch peřin z labutího peří nikdy nikdo nedotkl. 

Hela se uškíbla, protože ji při pohledu na tu bělostnou a neposkvrněnou postel něco napadlo, ale když se podívala Narfimu do tváře, trochu to v ní hrklo. Jeho umučený, utrápený výraz mluvil za vše. Dlouhé, blonďaté kadeře mu ledabyle visely kolem obličeje a na bradě mu zářilo světloplavé strniště, takže v tu chvíli vypadal o dost starší než ve skutečnosti byl.

"Narfi... musíme si promluvit. Co hodláš udělat s Angrbodou?"

Její bratr otráveně převrátil oči. "Nic. Nechám ji žít. Ať si dělá, co se jí zlíbí. Proč by měla trpět jenom kvůli tomu, že kdysi byla ženou našeho otce? Pokud vím, nic špatného neudělala, jenom mu porodila dítě - Fenrira, obřího vlka. Kterého naše matka Sigyn nechala zabít."

Hela se kousla do rtu. Debata se nevyvíjela tak, jak očekávala. 

"No dobrá," souhlasila nakonec neochotně. "Vidím, že tvůj žal z nenaplněné lásky ovlivňuje i tvá rozhodnutí. Ale co máš v úmyslu udělat s Ragnarem? Upřímně si myslím, že bychom ho měli zabít. A to tak, že ihned."

Narfi přistoupil k Hele tak těsně, že se navzájem dotýkali. Vzal její obličej do dlaní a zkoumavě se na ni podíval.

"Helo, kdybys někdy cítila tu bolest z nenaplněné lásky tak silně, jak to teď cítím já, chápala bys líp moje momentální rozpoložení. Bolí to tak moc, až je to nesnesitelné. Když si pomyslím, že tohle zažívá taky ještě někdo jiný, kromě mě, je mi z toho zle. Je to jako pomalu působící dávka jedu, která tě postupně rozežírá zevnitř, tráví tvoje vnitřnosti, pálí tvou krev a jako poslední sežere tvoje srdce, takže se rozpadne na prach a z tebe zůstane jenom prázdná skořápka, neschopna života... Já nedopustím, aby lidé kolem mně trpěli. Nedovolím, aby trpěla Lorelei, Ragnar, nebo Angrboda. Nechám je jít."

Hela se mu prudce vyškubla. "Ty ses asi úplně pomátl..." Zasyčela zlostně. "Zešílel jsi... Až Ragnar zase přijde k rozumu, všechny nás zabije. A začne s Lokim, který je absolutně bezvládný."

Narfi jenom mávl rukou. "Toho bych se nebál. Pokud vím, když se někdo vrátí ze Země zapomnění, jeho osobnost se změní. Už nebude tím, kým býval. Mohl by... Kdyby se do toho vložila naše matka. Ale ta je mrtvá... A Ragnarovi tak nebude mít kdo vrátit paměť. Bude z  něho nový člověk."

"Ty to mu fakt věříš?" Zeptala se nevěřícně. 

Narfi místo odpovědi jenom svěsil hlavu. Hela si všimla, že něco třímá v ruce, nějaký přívěšek, nebo co.

"Co je to?" 

"Tohle?" Zvedl ruku do výše a Hela spatřila umně splétaný třpytivý řetízek, na kterém se houpala dokonalá křišťálová sněhová vločka. Bylo to nádherné umělecké dílo, vyrobené z nějakého záhadného materiálu, který vypadal jako zmrzlý led a sníh, ale to by se ve zdejší atmosfére roztopilo, takže si nedokázala vysvětlit, jak jsi ta obří vločka vlastně dokáže zachovat svůj tvar i lesk, jako by právě před chvilkou zmrzla.

"To jsem vyrobil ještě v Yotunheimu. Je to z jednoho ledového krápníku, vyřezal jsem to svým nožem a začaroval tak, že to bude navěky zmrzlé. Věčná sněhová vločka. Nikdy neroztaje. Jako moje láska ke Gerdě."

Hela okouzleně pozorovala paprsky ranního slunce, tančící v drobných krystalech té vločky. Byla to ta nejkrásnější věcička, jakou kdy viděla.

"Co s tím chceš vlastně udělat?" Zeptala se chroptivě, když se zase vzpamatovala.

"Dám to své dceři, až se narodí. A pak odejdu. Nechám Gerdu jít. Žít a nechat žít. Nemůžu ji nutit, aby mě milovala."

Hela ztěžka polkla. "U Odina, ty máš dneska vážně blbou náladu. Ale zpátky k věci. Nejdříve to nejdůležitější - a to je pro mě Loki. A pro tebe doufám taky. Je mu čím dál hůř a já bych ráda věděla, kdy se tvoje dcera narodí a dodá mému synovi další moc."

Narfi pokrčil rameny. "Na to se musíš asi zeptat Angely. Netuším, jak dlouho jsou těhotné ledové obryně. Navíc, když očekávají narození poloviční asgardské Bohyně."

"Proč ji teda tajně nepodáš ten Elixír lásky, když jsi z ní tak nešťastný?" Vyhrkla Hela bez přemýšlení.

"Copak jsi vůbec nic nepochopila?" Zařval na ni Narfi. "Já tohle nechci. Přeju si z celého srdce, aby mě Gerda milovala tak, jako já ji. Ale nejde to. Je mezi námi bezedná propast - ona je z lidu, který vyhubil náš otec. A já ji od začátku, co jsem jí potkal, lhal o tom, kdo jsem já. Ona je Obryně a já Asgarďan. Co s tím vším mám asi tak udělat?"

"Hele, naše matka si kdysi myslela, že je obyčejná žena a tak trochu služka. Ani na okamih ji nenapadlo, že jednou bude vládnout Vesmíru. A vidíš, přece to byla Bohyně a nakonec i královna Asgardu. Tak se sakra trochu seber a buď chlap! Jsi snad Lokiho syn, nebo ne? Copak on se někdy vzdal? Přestal snad někdy v úsilí získat to, po čem kdy toužil? Nic a nikdo ho nedokázali zastavit. Umřel a přesto vstal z mrtvých. I teď je na půl cesty mezi světem živých a neživých a přesto stále dýchá. Nikdy to nevzdá."

Narfi překvapeně zamrkal. "Možná máš pravdu... Možná mě jednou Gerda bude milovat. Dobrovolně. Ale to ostatní se nemění."

"Co máš na mysli?" Zeptala se Hela opatrně. 

"Nech je jít, žít a nechat žít," odpověděl Narfi pevně a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. 

Hela poznala, že je poražena.

********************************