My name is Narfi

Peklo v Yotunheimu

"Ach, znova jsem si uvědomila, jak moc nesnáším Yotunheim," vydechla Hela z úst obláček páry, "je tu tak pekelně zima, nikde žádný oheň nebo světýlko a všechno je tak ponuré a šedé... Peklo je mnohem lepší a zábavnější."

"Jak pro koho," kývl Daimon hlavou, "vsadím se, že ti hříšníci, které tam mučíme, mají zcela odlišný názor na to, co je vlastně zábava."

Hela převrátila oči. "No tak neměli zlobit, no..."

"Řekni to také Lokimu, ať nezlobí," zasmál se Daimon. "Je mi jasné, že se mnou kamarádí celou tu dobu jenom proto, abych si ho po jeho smrti v pekle nevychutnal..."

Hela zvedla ruku a pomocí kouzla odemkla obří obludná vrata, která příšerně vrzala. Další věc, kterou nesnášila, tak do vrat netrpělivě zatlačila a vešla dovnitř.

"Tak jo, co se taky k čertu děje?" Vyhrkla, když zrakem bleskurychle propátrala okolí. Všechno bylo liduprázdné, holé a zmrzlé, jak to v Yotunheimu obvykle bývalo. Kde je k sakru ten Narfi?

"Trochu se zklidni a poslouchej svůj vnitřní hlas," napomenul ji Daimon, který ucítil něčí přítomnost. 

Hela ho poslechla. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. V plicích ucítila ostrý ledový vzduch, který by obyčejného smrtelníka velice rychle zahubil, jeho tělo by prostě a jednoduše zmrzlo. Ale protože Hela byla Bohyně a navíc dcerou ledového obra, tak jí to nijak neuškodilo, i když si dobře uvědomovala, jak moc je jí ledové prostředí nepříjemné a nechápala, proč tady Narfi chce žít.

"Je odsud dost daleko, tímhle směrem," ukázala rukou na západ, kamsi doprostřed ledové pustiny, celé pokryté temnotou. "A je v pasti. Něco ho spoutává, nějaká mocná zbraň. Ale je tu ještě něco jiného. Pohlcuje ho obava... Strach... O někoho blízkého...? Nerozumím tomu, mně přece nic nehrozí a Loki... ten se přece dokáže postarat sám o sebe."

Daimon se nerozhodně rozhlédl kolem sebe. "Mám pocit, že tu nejsme sami. Už když jsme tu byli naposledy, cítil jsem, že tu někdo je."

"To je nesmysl," mávla Hela rukou a přitáhla si vlněný plášť blíž k tělu. "Loki to tu celé vymetl. S tvou pomocí, ovšem..."

"Ano, ale..." 

"Musíme jít." Přerušila ho rázně Hela. Čeká nás dlouhý pochod."

Oba dva se pohli směrem k ledové temnotě, každý ponořen ve svých vlastních myšlenkách. A ani jeden z nich netušil, jak velké překvapení pro ně Narfi nechtěně přichystal.

****

Trvalo jim skoro dvanáct hodin, než se dostali k němu dostali blíž. Když Hela spatřila špičaté vrcholky temných hor a v nich spoustu děr - bylo jí jasné, že Narfi je v jedné z těch jeskyň, i když si vůbec nedokázala představit, kdo a za jakých okolností ho tam mohl dostat.

V duchu vyslala tiché volání a Narfi ji uslyšel. Pomocí myšlenek je navigoval strmou cestou nahoru až do útrob jeskyně, ve které bezmocně ležel na dně hluboké jámy.

Daimon tmu totálně ignoroval, jako vládce pekel dokonale viděl i za těchno podmínek a Hela si posvítila pomocí lehkého kouzla. Opatrně našlapovali po kluzkých kamenech na úzkém chodníku, který se vinul kolem hluboké propasti. Vnořili se hlouběji do úzké díry, vedoucí snad až do pekla, až nakonec uslyšeli opravdový Narfiho hlas, teď zachřiplý a hluboký, vysílený marným voláním.

"No to si snad děláš srandu?" Vyhrkla Hela překvapeně, když zjistila, že její bratr leží spoutaný na dně tmavé jámy. "Který démon či snad mocný Bůh tě přemohl, bratře?"