My name is Narfi

Do pekla a zpátky

"Ahoj tati!" Vyhrkl Mephisto bez přemýšlení. Nikdy ho vlastně neviděl - jeho rodiče se rozhádali, když byl ještě miminko, ale viděl dost obrazů s jeho podobiznou, rozvěšených v asgardském paláci.

Daimon se díval na svého hodně vyrostlého syna - pečlivě studoval každý detail jeho pohledného obličeje, výrazně zelené oči a tmavé rozcuchané vlasy kolem jeho hlavy. Měl takový přidrzlý výraz, úplně jako mívala Hela. Na to, že to byl malý kluk a byl ztracen v jiném světě se tvářil dost odvážně. 

"Co tady děláš?" Zeptal se po dlouhé chvíli mlčení Daimon chraplavým hlasem.

"Já... tak nějak jsem zabloudil," poškrábal se Mephisto na hlavě. "Mohl bys mě vzít domů, prosím?"

"Matka o tobě ví?"

Malej mlčky zakroutil hlavou. 

Daimon nakonec neodolal tomu naléhavému rodičovskému nutkání a vzal svého syna do náruče. Byl překvapivě těžký, na to, jak byl malý. 

"Co jsi měl proboha k snídani?"

Malej se zasmál. "Já vím, že jsem těžký, to mám po Lokim. Máma tuto vlastnost nezdědila, ale já prý ano. Vážím tolik, jako dva dospělí chlapi. Taky jsem tak silný..."

Jeho otec se rozesmál.  "Ty svoje předky vážně nezapřeš... Jejich ego sahá až do nebes."

"Nevím, co je ego, ale asi to tak bude, tati," odpověděl Mephisto a silně otce objal kolem krku. "Máma bude zuřit. Musíš jít se mnou zpátky na Asgard, jinak si to fakticky slíznu."

"Neboj se, půjdu s tebou a zůstanu tam. Ztratili jsme tolik času, mohli jsme být dávno spolu. Už nechci zmeškat ani jedinou minutu tvého života. Vždyť za pár měsíců z tebe bude velký chlap. Ale dřív, než odejdeme, musím ještě něco zařídit. A někoho ti ukážu."

Daimon zavedl svého syna hlouběji do paláce, kde se v jedné z komnat skrývala Lorelei.

Mephisto si ji udiveně prohlížel. Na obličeji i ramenou, která neměla zakrytá, bylo vidět spoustu jizev - některé byly čerstvé a ještě krvácely, jiné se už hojily a kůže kolem nich měla tmavěfialovou barvu. Pod očima měla hluboké kruhy a kolem úst vyryté dvě pevné, ostré vrásky.

"Tati, ta paní tě zlobila?" Zatahal Mephisto otce za dlouhý plášť.

"Proč myslíš?" 

"Že jsi ji tak zřídil."

"Probůh, to jsem neudělal já!"

"A kdo teda?"

Lorelei si k němu dřepla a pozorně si ho prohlížela. "Je opravdu unikátní," pronesla fascinovaně. "V jeho očích září všechny hvězdy vesmíru. A skrývá se v něm opravdu hluboká a nesmírná moc, kterou teprve rozvine. Možná byste ho měli před Lokim chránit..."

"To nebude potřeba," opáčil Mephisto drze, "on je skoro mrtvej..."

"Cože?" Zařvali Daimon a Lorelei společně. 

"No... máma říkala, že jeho stav se zhoršuje a tvoje sestra, tati, řekla, že to máme nechat osudu."

"Musíme rychle jít," popadl Daimon syna do náruče a před odchocem se ještě otočil k Lorelei. "Hele, ne abys tady něco vyváděla, až budu pryč. Ne, že bys mohla utéct, nebo tak... Ale nezkoušej žádná kouzla, která bych neschválil, však víš..."

"Pokusím se, " usmála se slabě. "Aspoň mu budu nosit vodu a jídlo. A léky."

"To máš dovoleno. Měj se, já spěchám."

Lorelei jim zamávala a počkala, až Daimon provede svoje speciální kouzlo, které on jediný mohl provést, aby odešel z Hellheimu.

Pak se netrpělivě zvrtla na patě a šla přímo za svým cílem. Daimon jako pán Pekla  vlastnil speciální knihu kouzel. Byla to Kronika Temna a ona přesně věděla, kde ji schovává.  Nijak zvlášť ji nezamykal, vlastně se té věci ani nechtěl dotýkat. Kdysi patřila jeho otci a ten s její pomocí prováděl příšerné věci, ale po jeho smrti kniha téměř ztratila význam.

Lorelei ji našla přesně tam, kde ji Daimon před lety položil, v knihovně v jeho ložnici, kde si ji jednou náhodou všimla. Byla zasunuta mezi romantické povídky a milostné romány, jako by byla jenom obyčejná knížka kdesi v obyčejném bytě. A přitom byla plná temné magie.

Popadla ji a s nevolí si uvědomila, jak moc je ta Kronika těžká, vážila snad tunu. Se zafuněním ji hodila na zem a jala se zkoumat zámek, visící na mohutném řetězu, který celou knížku mocně obepínal.

Pohrdlivě si odfrkla. "To bude easy-peasy... Daimon fakticky nemá smysl pro temno." Dlouhým nehtem si zaryla do žíly na zápěstí a její temná, rudá krev pokapala zamčenou knihu. Ozvalo se silné zahřmění a Kronika Temna se vzápětí otevřela. 

Lorelei se spokojeně usmála. 

"Tak... kde to máme... Jo, tady. Jak vyvolat Pána Temna. Sakra, chvilku to potrvá. Daimon bude asi překvapený, že uvidí svého mrtvého otce. A všechny jeho poskoky... Kašlu na to. V lásce a válce je dovoleno vše. Já odsud Ragnara prostě dostanu."

Začala odříkat složitou kletbu v jazyce, kterým už nikdo nemluvil.  "Přes hory, přes moře, přivedu zkázu a porobu. Přijď ke mně Temný pane a dovol mi zlomit kletbu. Já, Lorelei Laufeydottir, vikingská čarodějka a věšktyně, tě volám zpátky..."

Ještě chvilku pokračovala, ale kouzlo se nedařilo. Tedy, ne tak, jak si původně představovala. Něco někde drhlo a kouzlo se stále vracelo zpátky. Jako by používala mobil se špatným signálem.

"Ó, Temný pane, já Lorelei..." Pocítila, že temné síly povstaly, ale nešly jejím směrem. Cítila příval zla a temnoty, ale mířily někam úplně jinam.

Překvapeně zvedla hlavu. "Kdo v celém vesmíru je tak mocný čaroděj, že tohle dokáže? A bez Kroniky zla?" Nechápavě se zadívala na otevřenou stranu, kde četla svou kletbu.

V hlavě jí divoce vířily myšlenky. Loki byl na pokraji smrti, Satanova dcera s ním a s temnem nechtěla mít nic společného a Daimon zrovna tak. 

V Asgardu a Hellheimu a také na Midgardu neexistoval nikdo, kdo by tohle mohl provést. A vůbec jaký by měl k tomu důvod?

Netrpělivě klepkala prsty o okraj knihy a nervózně přemýšlela. 

A najednou jí to došlo. TA myšlenka ji doslova praštila do lebky. Věděla, kdo je ta osoba, která si právě teď přivolává na pomoc všechny temné síly. A neměla šanci se s ní měřit, ačkoliv ta druhá byla mrtvá.

Nezbývalo, než požádat o pomoc ji. Prudce zaklapla Kroniku zla a postavila se. 

Musela čekat, protože z Pekla nevedly ven žádné cesty. 

Mohla jenom vyslat tichou prosbu napříč celým vesmírem.