My name is Narfi

Vesmírná dobrodružství

Ragnar pomalu rozevřel oteklá víčka a jazykem, rozkousaným do krve se snažil olíznout si vysušené rty. Věděl, že má jenom zcela kratičkou chvilku. Okamih, kdy necítil bolest a utrpení, kdy nedostával dávky jedu pekelného hada, chvilku, kdy mu údy nepropichovalo žhavé železo.

Zamlženým zrakem rozeznal, že se k němu někdo blíží. Postava, stojící před ním, mu připadala známá a zároveň cizí. Byla to krásná tmavovlasá žena s výraznýma očima a s vyděšeným výrazem ve tváři. V ruce držela džbán, který mu přiložila ke rtům a Ragnar hltavě polykal doušky ledové vody.

Vzápětí se mu vrátilo vědomí - ostře, jasně a s prudkou bolestí. V ten moment si uvědomil, kdo je, kde je a co ho čeká. A kdo je ta žena před ním.

"Promiň," zachroptěl. Netušil, za co se vlastně omlouvá, ale to bylo jediné slůvko, které teď dokázal vyslovit.

Dívka před ním se zachvěla a schoulila se do klubíčka. Přicházel obří had s ostrým rozeklaným jazykem, který před tím zvykl mučit ji. Předtím, než se Ragnar odhodlal k této oběti.

Přikryla si rukama uši, aby neslyšela jeho zmučené výkřiky.

"Já tě odsud dostanu, přísahám, jinak ať nejsem dcerou Laufeye!" Zakřičela z plných plic a zaťala pěsti. Hned poté se prudce otočila a utíkala směrem k Daimonově paláci, a Ragnar zahlédl jenom její sukni, jak se prudce natřásala.

Nezbývalo, než doufat, že svou přísahu splní. Dřív, než umře na mučidlech v pekle.

****

Daleko, na konci světa, kde už nic není a kam nesmí ani Bohové, je místo zvané Valhalla. Místo, kde odpočívají hrdinové a bojovníci a kde už není žádné trápení a utrpení. Alespoň pro některé zde pobývající.

"Já-to-musím-udělat!" Žena, která ostře odsekávala každé slůvko úderné věty, byla drobná a štíhlá, ale velmi výrazná a nade vše krásná. Její platinově plavé vlasy za ní poletovaly, jak nervózně přecházela sem a tam a v prstech drtila překrásnou kytku, kterou cupovala na malinkaté kousíčky.

"Je mi jedno, co si o tom myslíš, Odine, moje... A tvoje rodina je na konci svých sil. Loki pomalu umírá, tou nejhorší smrtí, kterou by sis mohl přát. Jeho mysl je otrávená a on ani netuší, kdo je. Tohle jsi si přál pro svého nevlastního syna? Jsi teď spokojený?"

Odin smutně potřásl hlavou. Jak mohl své nevěstě vysvětlit ty stovky let složitého vztahu, který byl mezi ním a Lokim. Ty roky nenávisti,  lží, ponižování, ústrků, nevyslovených klateb a bolesti. Nebyl hrdý na to, co se z Lokiho nakonec stalo a částečně si za to přisuzoval vinu sám, ale zároveň byl toho názoru, že mrtví se rozhodně nemají míchat do záležitostí živých.

"Už to nejde, jsi mrtvá a hotovo. Zůstaneš navždycky tady!" Tím byl pro něho dialog uzavřen.

Sigyn se prudce napřímila a z očí jí vyšlehl blesk. "To si myslíš ty..." Utrousila vznešeně a odkráčela bez jediného ohlédnutí. Byla rozhodnutá povolat na pomoc všechny temné síly celého vesmíru třebas i pro jedinou kratičkou chviličku, kterou by mohla strávit v Asgardu se svými milovanými.

A bylo jí fuk, jakou katastrofu tím může způsobit.

*****

Mephisto si vesele pohvizdoval, jak kráčel zahradou. Občas se zastavil, aby přivoněl k růži a jindy zase skočil přímo do fontánky, aby se pocákal jasmínovou vodou.

Za ním byli dva strážní, kteří ho měli hlídat a v rozpacích sledovali, co ten kluk vyvádí. Nebyli si jisti, zda ho mají zastavit, nebo ne, báli se Hely a báli se také toho malého prcka, dokázal tvrdě uspat koholiv lusknutím prstů. Stalo se to minulý týden, když ho hlídal jeden nováček, který mu nechtěl dovolit lézt na stromy. Mephisto ho poslal do říše spánku a utekl. Několik hodin nebyl k nalezení a Hela doslova šílela. Strážný dostal dvacet let basy natvrdo a Mephisto domácí vězení, jenomže svým roztomilým kukučem si matku zase udobřil a tak dneska vymýšlel, co by mohl znova provést. Ti dva idioti za ním pro něho nepředstavovali žádný problém.

"Hele," otočil se k nim. "Tohle už mě nebaví. Náš palác a jeho zahrady už znám jako svoje boty. Půjdeme ven."

"To ani náhodou," ohradil se jeden z jeho hlídačů, "vaše matka by nás zabila. Přinejmenším."

"Moje matka to přece nemusí vědět," usmál se Helin syn nevinně a naklonil hlavu. "Nikdo z nás jí to přece neřekne."

"To vážně nejde," zmohl se na chabý odpor pan voják chůva. "Ona by se to stejně nějak domákla a já... se jí docela bojím."

"To  naprosto chápu," kývl hlavičkou Mephisto. "Ale pokud mě neposlechnete, řeknu, že jste mi naplácali. A za to vás zabije určitě. A můj fotřík taky."

Strážní se na sebe nerozhodně podívali.

"Víte dobře, že mě matka zbaští úplně všechno, co jí řeknu," mrkl ten malej ďáblík očkem. "Ale když mě vezměte ven, doporučím vás na povýšení. Už mě nebudete muset hlídat."

"Tak dobře," rezignovaně pokrčil rameny starší voják, "stejně nás Hela zabije. Tak ať to máme hezky rychle za sebou."

Mephisto se zazubil a prudkým poklusem vyrazil směrem k bráně. Opatrně se však schovával mezi stromy a kéři a pokaždé, když šel někdo kolem, zatvářil se, že studuje zdejší květenu.

Nakonec se jim povedlo vyklouznout ven a on se ohromeně zadíval na širý kraj kolem posetý stovkami vysokánských budov. Vůbec netušil, kam se vrtnout.

"Co je tady nejvíc zajímavé?" Otočil se k vojákům.

"Bifrost," vyhrkl mladší voják bezmyšlenkovitě, za což si vysloužil pořádný dlabanec do ramene od svého kolegy.

"Bifrost..." Zopakoval Mephisto nadšeně a rozšířily se mu oči. "Ano... Brána do jiných světů... Jak kouzelné..."

"Pane, tam nemůžete," snažil se situaci zachránit velitel. "To vaše matka zabije nejen nás, ale i vás."

"Jestli chcete přežít dnešní den, tak mě tam vezmete. Nikdo se to nedozví, to slibuji na svou čest. Jinak..." Schválně větu nedokončil. Byl mazaný a tvrdý, protože to měl v krvi. Nemohl za to.

"Bohové na nebesích, jsem mrtvej..." Zalkal starý voják zoufale a vykročil směrem ke své zkáze. Mephisto ho následoval s úsměvem na rtech.

****

"O můj bože, je to krásnější, než jsem si přestavoval..." Zašeptal okouzleně Mephisto, když spatřil zlatý a duhový most, kterého konec se ztrácel kdesi v temném vesmíru.

Ale byl tu ještě někdo. Strážce brány, oděný ve zlatistém brnění. Když poznal toho malého klučinu před sebou, málem omdlel.

"Okamžitě se vraťte zpátky do paláce!" Zařval hromovým hlasem. 

"Jistě, jistě, pane..." Usmál se černovlasý klučík a zvedl pravou ruku. Vojáci, stojící za ním, ihned uhodli, co se chystá udělat. Stačilo jenom jedno jeho malé gesto a tiché slůvko kletby, které zašeptal a strážce se bezvládně svalil na zem, ponořen hluboko v bezedném spánku.

Mephisto vykročil. A vojáci ho následovali, protože neměli na vybranou.

"Kam si zajdeme?" Mrkl na ně a než stačili cokoliv udělat, nebo mu v něčem zabránit, už se všichni tři vznášeli v duhovém víru mezi světy. 

"Za tohle nás Hela určitě zabije a několikrát..." Stačil si pomyslet starý voják, než definitivně ztratil vědomí.

Pohltil je černý vesmír.