My name is Narfi

Země nikoho

Důkladně si oprášila šaty a letmo zkontrolovala, zda má sebou zásoby, potřebné na provedení kouzla. S uspokojením konstatovala, že jí nic nechybí... kromě krve Asgardského Boha, ale toho se právě chystala najít.

Zvedla hlavu a naštvaně si uvědomila, že nemá jak určit čas. V Zemi zapomnění nesvítilo slunce, měsíc, ani hvězdy, nebyla tam žádná obloha, nerostly tam stromy. Všude kolem se vznášel hustý mlžný opar a Lorelei zcela určitě věděla, že v té mlze jsou nějaká kouzla, nebo přinejmenším látky, které způsobují postupnou ztrátu paměti.

"Sakra, jak určím, kdy uplynulo dvanáct hodin?" Zamumlala si nespokojeně pod nos a pak se pleskla po čele. 

"No jasně, kouzlo plynutí času, základní kouzlo ve škole Temné magie, jak jsem na to mohla zapomenout?"

Hrábla do lněného pytlíku, který měla pověšený kolem pasu a vybrala z něj několik uhlově černých zrnek byliny, která byla známá svým prudkým jedem. Odpočítala dvanáct zrnek, které si uhladila na levé dlani a pravou ruku zvedla do vzduchu.

"Freyo, matko moudrosti, pomož mi ovládnout čas," odříkavala zaklínadlo a kroužila rukou nad zrny na své dlani, "odměř mou budoucnost a spočítej mi dvanáct hodin. Každou uplynulou hodinu mi dej znamení. Až uplyne poslední minuta poslední hodiny, dej mi sílu opustit Zemi zapomění s tím, koho zde hledám."

Dvanáct zrnek se zvedlo do vzduchu a zakroužilo v ladném pohybu a pak se snesly zpátky do její dlaně. Lorelei je opatrně přesypala do své kapsy. A teď mohla začít hledat, akorát netušila kde a jak.

O Zemi zapomnění jako čarodějka slyšela hodně, ale nikdy tady samozřejmě nebyla. Jenom pár vyvoleným se odsud povedlo dostat zpátky a ty vesměs zachránila Sigyn. Ostatní nešťastníci zde bloudili mlhou, odsouzeni navěky být živými mrtvolami bez mozku a jakéhokoliv cíle.

Podle jejích výpočtů zde Ragnar byl už poměrně dlouhou dobu, určitě několik měsíců, takže kletba zapomnění si už na něm zcela jistě vybrala svou daň, ale ještě stále zbývala naděje, že se dokáže vrátit zpátky do běžného života.

Už nebude tím, čím býval, což Lorelei považovala za výhodu, jelikož si dokázala představit, jak bude Loki řádit, až zjistí, že ten, co ho chtěl kdysi zabít, je opět zpátky, živý... a relativně zdravý.

Vyrušil ji slabý zvuk, přicházející odkudsi zleva a ona se prudce otočila. Uviděla obryni. Lorelei se kousla do rtu. Ta, která přicházela, byla zcela jistě z rodu Ledových obrů a kdysi byla nejspíš pohledná - dle yotunheimských měřítek. Ale teď z ní byla vysušená obří treska s nepřítomným pohledem.

Obrynš se přiblížila k Lorelei. "Dnes mám audienci u krále," vyhlásila důležitě a rukou si uhladila roztrhané a špinavé roucho. "Budeme mít hostinu. A pak mi udělá dítě..."

"Gratuluji," opáčila suše Lorelei. "Pamatuješ si své jméno?"

Obryně zmateně potřásla hlavou. "To ne. Ale pamatuji si království ledu a sněhu, kde jsem kdysi pobývala. Chodil tam za mnou král. Byl velmi pohledný, ačkoliv byl menší než já. Měl dlouhé tmavé vlasy, světlou pleť a zelený plášť. A na hlavě nosil zlatavé rohy."

Lorelei se ušklíbla, protože okamžitě věděla, o koho jde. "No potěš koště. Nerada ti kazím radost, ale nebyl to král. Teda, tehdy jím ještě nebyl. To přišlo až později. A měl úplně jinou královnu."

"Ty ho znáš?" Upřela na ni obryně své temné oči.

"Ano. A víš co? Když mi řekneš, zda jsi zde potkala jistého mladíka, řeknu ti toho víc."

"Potkávám spoustu osob, ale neznám je," potřásla obryně hlavu. "Nevím kdo jsou oni a nevím, kdo jsem já. Netuším, kde jsem se tu vzala."

"Hledám asgardského chlapce s dlouhými světlými vlasy. Kdysi mu říkali Ragnar. Potkala si někoho takového?"

Obryně se zamyslela. "Několik malých lidí žije támhle tím směrem," mávla rukou neurčitě kamsi dopředu, "ale nezajímají mně. Nejsou to moji druhové. A nejsou ani králové."

"Děkuji." Lorelei se zamyšleně pohladila po bradě. "Chceš vědět, kdo jsi a odkud přicházíš?"

Obryně kývla. Napjatě čekala na slova z úst té malé ženy a neměla ani tušení, že je stejně vzápětí zapomene.

"Jmenuješ se Angrboda," řekla Lorelei slavnostně, "kdysi jsi byla dcerou vládce Yotunheimu a Loki - tvůj domnělý král - byl tvůj manžel. Vzali jste se tajně. Měli jste spolu tři děti, ale dnes už nežije ani jedno z nich. A Loki se na tebe vykašlal, stejně, jako na spoustu jiných žen. Dokázal být věrný jenom jedné z nich, ale zrovna ta mu zemřela. Tomu se říká karma."

"Loki." Obryně pronesla to jméno s nadšením, láskou a bolestí. Lorelei viděla v jejích očích jiskřivý záblesk - na jedinou kraťoučkou chviličku se Angrbodě před očima mihl celý její předešlý život, ale jiskra zase pohasla.

"Kde to jsem?" Zeptala se Angrboda nejistě po krátké odmlce.

"V pekle zvaném Země zapomnění. Bohužel teď pro tebe nemůžu nic udělat, nemám na to čas. Ale slibuji, že pokud se mi podaří vrátit se zpátky do Asgardu, zkusím Lokiho přimět k tomu, aby ti vrátil tvůj domov. Tvá paměť je už bohužel navždy ztracená."

Lorelei se Angrbodě hluboce uklonila a poté odkráčela tam, kde doufala najít svůj osud.