My name is Narfi

Když konec je začátkem

Ragnar nehnutě odpočíval na posteli, uprostřed rozházených a zmuchlaných peřin temně rudé barvy. Oči upíral na černý strop plný rudých skvrn, duši plnou temna, zloby a frustrace. Bezmocně zatínal zuby, protože v mozku se mu automaticky promítaly obrázky z jeho předchozího života, dětství na Asgardu, pár nádherných měsíců na Midgardu a ten nezdar... To selhání, kdy měl příležitost zabít oba dva ty parchanty z rodu Laufeyů, ale nezvládl to...

Lorelei, opřená hlavou o jeho rameno, tiše zasténala a ve spánku se přehodila nabok. Sotva na ni dokázal pohlédnout, nesnášel ji stejně, jako všechno, co pocházelo ze stejné krve jako Loki, ale momentálně se nacházel v prekérní situaci - a to uprostřed hlubokého pekla, odkud samozřejmě nevedly žádné cesty ven. Malinko se posunul, tak, aby ji nevzbudil, protože nechtěl snášet její mazlení, kdyby se náhodou probudila. Pomalu vysouval rameno zpod její hlavy, až se nakonec převalil na druhý konec postele. Dokonce i přikrývku přerovnal tak, aby pokrývala celé jeho tělo. Pomyšlení na to, že by musel snášet její doteky, i když spala, ho mimořádně znechutilo.

Zvenku k němu přes obrovské okno doléhal nezřetelný šepot tisíců hlasů, chór hříšníků, který mu lezl na nervy  snad ještě víc, než jeho milenka. Po dalším výlevu zpěvu, který byl teď už poněkud hlasitější, s polohlasitými nadávkami vylezl z postele, hodil na sebe dlouhý plášť, odhozen v rohu komnaty a tiše se vykradl ven.

Tam byla samozřejmě tma jako v pekle, občas přerušena zábleskem a hlasitým zahřměním, kdy měl možnost na moment zahlédnout prostor, co obklopoval Daimonův palác. Nebylo o co stát.

Na troud vysušená, popraskaná země, co připomínala kůži stoleté stařeny, brázděné tisícem vrásek. Všude louže plné bahna a síry, co příšerně smrděly, kolem se plazily hadi všech velikostí  a barev a přímo před ním se usadil jakýsi černý ještěr s ostrými zuby a lačně se na něho díval.

"Dneska ne, ty parchante!" Zahučel Ragnar a vší sílou do něj kopnul, takže to zvíře letělo dobrých pár stovek metrů, než s hlasitým žuchnutím dopadlo do kráteru, plného podivně páchnoucí hmoty a tam se okamžitě rozpustilo.

Ragnar si přitáhl půjčený plášť těsněji k tělu a s nevolí zaznamenal, že Daimon (kterému ten oděv původně patřil) má poněkud jednotvárný vkus, na černém sametu našitá červná kožešina, to vše protkáno zlatou nití, takže celek vypadal jako totální úlet ožralého slepého návrháře. Znova měl chuť zvracet. Měl pocit, jako by mu v těle místo krve kolovala pouze zloba, smíchaná s nenávistí k celému světu.

"Musím-se-odsud-dostat!" Zasyčel si pod nos a znaveně se opřel o zeď. Bezděčně se zadíval nahoru, jako by v té tmě mohl něco spatřit, něco jako oblohu. Kupodivu zaznamenal podivný záblesk, který zcela evidentně nepatřil k té věčně zuřící bouři kolem. Bylo to jako když zabliká hvězda a pak zase zhasne. Nic takového tady ještě předtím neviděl. Rychle se napřímil a očima znova probodával černou temnotu.

Po zádech mu proběhl mráz, ihned pocítil, že se něco na Asgardu stalo. Něco opravdu závažného, temného a zlého, co bude mít dalekosáhlé důsledky, které ovlivní i jeho vlastní budoucnost. Když si ovšem uvědomil, že je v pasti, v jeho nitru opět vzplál zuřivý, neovladatelný vztek. Napadlo ho, že ten vztek ho oslabuje a znemožňuje mu přemýšlet racionálně.

Zavřel oči a soustředil se. Myslel na svou mrtvou lásku, a také na matku, jejíž smrt zapříčinil, ale především a hlavně - na toho arcilotra, krále všech lhářů, uchvatitele trůnu a slizkého hada v jedné osobě - Lokiho. Byl pevně rozhodnutý tentokrát všechno nepodělat a dokončit to. Vyhladí celou jeho famílii, vezme si Asgard, zničí Yotunheim i Hellheim a stane se pánem vesmíru.