My name is Narfi

Zlo přichází

Hela splašeně lítala po pokoji a házela své bohatě zdobené a vyšívné šaty ledabyle do velké kožené truhly. Daimon nehnutě ležel na široké posteli, oči upřené do stropu, který byl vymalován černě a zlatě a znázorňoval vesmír v asgardském pojetí. 

Daimon neklidně dumal nad tím, kdo asi namaloval tuto neuvěřitelnou nádheru, ty komety a myriády hvězd, a vůbec nevnímal ten ruch a vzrušení kolem. Přimhouřil oči a obraz nad ním se rozmlžil. 

"Helo!" Zasyčel Narfi, který právě vkročil do dveří. "Vážně chceš odejít?"

Překvapeně na něho pohlédla, jako by ho viděla úplně poprvé. "Mám snad jinou možnost?" Odpověděla se zřetelným znechucením v hlase. "Zlý Loki je fajn. Zlá Sigyn je... " Pokrčila rameny, protože netušila, jak má tu větu dokončit.

"Přece by nám doopravdy neublížila... Nebo ano?" Ani Narfi si nebyl jistý, co má od své předtím tak spolehlivé a milující matky očekávat. 

"Nebudu to zjišťovat na vlastní kůži," odsekla Hela a dál pokračovala ve svém chaotickém balení. "Loki umí toho démona v sobě ovládat, on se s tím už narodil. Ale matka netuší, co si s tou nenadálou sílou uvnitř počít. Zlo ji kompletně ovládlo a zatemnilo mozek, neví, jak se tomu bránit. Je posedlá svou novou mocí a potřebuje ničit a zabíjet."

Narfi si zhluboka povzdechl. Bohužel si domyslel, že jeho sestra má nejspíš pravdu.

"Takže se všichni vrátíte do Hellheimu? A co Satan? Necháme ho tam kde je ? A co si mám ksakru sám počít na Asgardu?" Narfi začínal mít vztek. Nehodlal se postavit Sigyn jenom sám.

"Proč se nevrátíš do Yotunheimu? Popadni svou ženu, švagra a tu Angrbodu, kterou dosud schováváš, jinak všichni skončíte špatně."

"Gerda nechce odejít, dokud neporodí. Z nějakého důvodu si oblíbila Sigyn, a vůbec ji nevadí, že se změnila."

"Dělej, jak myslíš," pokrčila Hela rameny. "My odcházíme. Kde je Mephisto?"

Kluk se najednou vynořil odkudsi zpod závěsu, který zpola zakrýval okno. 

"Já nikam nejdu, matko." Prohlásil klidně a nevinně se díval Hele přímo do očí.

"Je mi fuk, co říkáš, ihned se spakuj, nebo všechno nech tak. Jdeme!" Zavelila Hela a pokusila se zvednout apatického Daimona z postele.

"Já nejdu." Opakoval znova Mephisto. Vypadal dost odhodlaně. Bojovně vystrčil bradu, založil ruce na hrudi a rozkročil se. 

Hela se k němu sklonila a výhrůžně zúžila oči. "Řekla jsem, že odcházíme." Sice šeptala, ale to znamenalo mnohem větší nebezpečí, než kdyby řvala z plných plic.

Kluk se vítězně usmál. Nemohla nad ním zvítězit, protože právě přicházela noc. Pomalu se spouštěla nad Asgard, jako těžká sametová opona a měkce zahalila celou planetu svým modročerným pláštěm. Ve chvíli, když se rozjasnily hvězdy a planety na tmavé, zatažené obloze, celý Asgard upadl do hlubokého spánku.

Bdít zůstal jenom jeden malý, osamocený kluk se šibalským výrazem v očích. 

****

Lorelei něžně hladila Ragnara na zátylku a zažívala pocit neskonalého štěstí. Podle ní to byl ten nejkrásnější, nejdokonalejší a nejsvalnatější chlap na světě. Nebyla tak daleko od pravdy, co se Ragnarova vzhledu týče, ale jeho mstivá, temná povaha zcela vylučovala to, že by snad v něčem mohl být nejdokonalejší. Snad kromě chystání pomsty.

Ragnar toho všeho už pomalu začínal mít plné zuby. Neustále si musel dávat pozor na jazyk, aby před svou "milou" neprozradil, že se mu paměť zcela a úplně vrátila a to do nejmenších detailů. Úplně přesně si vybavoval i vzpomínky z útlého dětství, roky studia na akademii v Asgardu, kdy všechny školní soutěže vyhrával Narfi a Ragnarovi zůstávalo pouhé druhé místo, ten krásný krátký čas na Midgardu, kde se poprvé a naposledy zamiloval, na den, kdy zemřela jeho matka i to, jak jeho otec všechno vzdal a odstěhoval se daleko od Asgardu.

Spílal v duchu sám sobě za to, že se mu nepovedlo zabít Lokiho a toho jeho zmetka Narfiho a slíbil si, že tentokrát už neudělá žádnou chybu. Nebude mít slitování s nikým, ani s Bohy, ani s lidmi, ani s dětmi. Nic a nikdo ho nezastaví. Asgard bude můj... opakoval si v duchu svou mantru a vůbec nevnímal doteky Lorelei, která už byla docela nažhavená a naznačovala mu, že by s ním ráda strávila následující chvíle v ložnici.

Ragnar potlačil svou nechuť vůči ní a zachoval na tváři neutrální výraz. Ne žeby Lorelei byla ošklivá nebo tak něco... Vlastně byla velmi hezká a možná i zajímavá, ale zcela určitě nebyla jeho typ. Měl radši útlé, něžné blondýny, takové jako byla... ona. Kráska z Midgardu, která zemřela kvůli Narfimu. Znova v něm vzkypěla bezmezná zlost, úplně cítil příval adrenalinu a musel sebrat veškerou vůli, aby v tu chvíli Lorelei vzteky nezaškrtil. 

Opatrně odsunul její ruce ze své hrudi. "Zlato, ne že by Peklo nebylo fajn, ale... Rád bych viděl i jiné světy."

Lorelei se pomalu usmála. "Už jsem ti přece vysvětlovala, že sama se odsud nezvládnu dostat. Musí sem přijít právoplatný pán Pekla, nebo jeho blízký příbuzný."

Ragnar tázavě zvedl obočí.

"No, když to nebude Daimon, může to být Hela, nebo jejich syn Mephisto. Nebo starý pán Satan, takzvaný Marduk Hellstrom."

"Myslel jsem, že toho vzal ďas, říkalas to přeci..." hlesl překvapeně Ragnar.

"Jo, to jsem si myslela taky", ušklíbla se Lorelei, "ale zdá se, že na Asgardu se dějí věci..."

"A když sem někdo z nich přijde," pokračoval Ragnar ve svých myšlenkách nahlas, "může nás odsud dostat pryč? Třeba na Asgard."

"Ano miláčku," zaštěbetala a pevněji se k němu přivinula.

"I ten malý zme... chci říct malý Mephisto? I on má tu moc?"

"Jistě, jen o tom neví. Jde o to, že vyvolá dočasný most mezi Peklem a jiným světem, ale tuto moc má pouze rodina Satanova, nikdo jiný."

"Nikdo jiný?" Opakoval Ragnar okouzleně. "Ani... Loki nebo nějací Bohové? Kdyby se sem dostali, nebylo by cesty zpět, dokud by je někdo ze Satanovic rodiny nevysvobodil?"

"Ano," zasmála se a prohrábla mu jeho zlatistou kštici, "ale Loki je tchánem Daimona a dědou Mephista a otcem Hely, a já upřímně pochybuji, že by ho tu chtěli nechat proti jeho vůli."

Jistě, pomyslel si Ragnar tiše, pokud bude někdo z nich naživu. Ale jestli je všechny zabiju a Lokiho nechám navždycky trpět v Hellheimu... Ó, bohové, to by byla pomsta... 

Na Ragnarově obličeji se postupně rozhostil spokojený úsměv, který v Lorelei zanechal mylný dojem, že je určen právě pro ni.

Ubohá malá Lorelei, jak krutě si s ní její osud zahrával. Nespravedlivě trpěla v Pekle a když potkala svého vysněného prince, myslela si, že její osud jí přichystal krásnou odměnu.

Ale její dny byly v tu chvíli již sečteny.