My name is Narfi

Na shledanou, Lokison

Gerda stála zahalená v medvědím plášti, tiskla se na ledovou zeď jeskyně a s rozšířenýma očima pozorovala toho světloplavého cizince, jak polonahý a zpocený griluje medvědí maso na malém ohýnku, který zručně udržoval v takové výšce, aby maso bylo rovnoměrně opečené.

Po obličeji i po těle mu stékaly kapky potu a Gerda si nemohla pomoct, sledovala jednu kapku, jak pomalu míří po jeho vypracovaném, svalnatém trupu směrem dolů, až se nakonec rozmočila na opasku těsných kalhot.

Bylo to špatné. Ba co víc, bylo to zhola nemožné, nepředstavitelné... Ten cizinec nebyl ledový obr a dle yotunheimských měřítek byl ošklivý - měl velmi hladkou a světlou kůži, kterou zdobila složitá tetování na svalnatých ramenech, měl příliš pravidelný obličej bez jakýchkoliv vrásek či jizev a příliš mnoho zlatavých vlasů. Ale jeho oči... Ty byly dokonalé. Chladně modré, jiskřivé, zářivé a hluboké. Jeho pohled byl ledový, ale přesto, když se na ni podíval... Cítila horko, jako by ji polila rozpálená láva.

Gerda neměla o opačném pohlaví téměř žádné vědomosti, kromě toho, co viděla u svého bratra. Žili spolu velmi dlouho úplně sami a ani jeden z nich netušil, jak se chovat ve společnosti. Natož jak vyjít s cizincemi z Asgardu, nebo s někým, kdo ovládá kouzla.

Upřela zrak do země a hluboce se zamyslela, až přestala vnímat dění kolem sebe. Najednou ucítila na rameni něčí jemný dotek.

"To je pro tebe," podával jí ten cizí blonďák kus opečeného masa. Gerdě zakručelo v žaludku a uvědomila si, že to bylo asi hodně slyšet, ale nic na to nedbala, popadla tu nádhernou, do zlatova ugrilovanou pečínku a zakousla se do ní tak mocně, až to křuplo a šťáva z masa vystříkla přímo na kuchaře, stojícího stále před ní.

Narfi si pomalu slízl masovou šťávu ze rtů a znova si bolestně uvědomil, jak moc je malý oproti své vyvolené. Musel se na ni dívat s hlavou zakloněnou dozádu a to bylo dost nepohodlné. A ponižující. Jeho trudné myšlenky přerušil Beli, který se zrovna vrátil z lovu.

"Ulovil jsem několik sněžných králíků," vyhlásil hrdě a zvedl do výšky kovový kruh, na kterém bezvládně viselo několik sněhobílých králičích těl.

"Jde ti to skvěle," odpověděl nadšeně Narfi a v duchu se potěšil, že Beli pod jeho vedením dělá takové pokroky.

"Co to tady voní?" Zeptal se netrpělivě Beli, ale nečekal na odpověď, popadl kus opečeného masa a celý si ho vložil do svých obřích úst.

"To je to nejlepší, co jsem kdy jedl," zamumlal nesrozumitelně. "Bjorne, tebe sem poslal snad samotný Odin, aby si nás zachránil..."

"Jasně," přikývl Narfi horlivě, "Odin." Hlavou mu blesklo, co se asi stane, až těm dvěma řekne, kdo doopravdy je. Ale na to ještě nenazrál ten správný čas.

"Mimochodem, viděl jsem tu tvou ledovou sochu venku," utřel si Beli ústa rukávem svého chatrného oděvu, "kdo jsi říkal, že to vlastně je?"

"Moje matka," odpověděl Narfi bezmyšlenkovitě.

"Vážně?" Opáčil Beli. "Někoho mi připomíná... Myslím, že jsem ji už někde viděl."

"To se ti asi zdá..." Řekl rychle Narfi, který si právě uvědomil, že udělal chybu. "Navíc, nevystihl jsem její podobu zcela přesně. Je to jenom takový pokus."

"Hm," opáčil Beli, "možná nejsi zas takový dobrý umělec, jak jsi myslíš. No a co tvoje další rodina? Máš ještě otce, nebo sourozence?"

Gerda se na Narfiho podívala s docela zřetelným zájmem v obličeji. Narfi přemýšlel, zda má dál lhát, ale nebyl si jistý, jestli se do sítí svých lží nezamotá tak, že nebude vědět, co kdy řekl. Jedině Loki byl takový mistr, že lhal zcela přirozeně 24 hodin denně.