My name is Narfi

Slavnost světla a Pán Temna

Tak dlouho čekal na ten okamih... Snad celých tisíc let... Jeho temná duše bezmocně plula vesmírem a vznášela se jako labutí pírko vzduchoprázdnem, bezcílně a zbytečně a on přitom v sobě cítil tak silnou a neutuchající energii. Dokázal by ovládnout celý vesmír až do jeho poslední molekuly, vyplnil by každou škvíru svou sílou, svou temnou magií a všudypřítomným zlem, až by se nakonec všechny bytosti - trpaslíci, obři, bohové, elfové, čarodějky či lidé před ním sklonili a sloužili by mu až do skonání světa.

Nečekal, že by se to ještě někdy mohlo stát, protože netušil, kdo by byl tak mocný, či naivní, aby si zahrával s Kronikou temna a zkusil ho zavolat zpátky. 

Ale nakonec se to stalo, řítil se hlubokým vesmírem, mezi hvězdami a planetkami a netrpělivě očekával svého fanouška, jak mu v duchu říkal, který si ho povolal na pomoc. Že to bude někdo velmi schopný v magii, bylo nade vše jasné, ale co jasné vůbec nebylo, byl účel. Proč by probůh někdo přivolával zpátky nejstrašnějšího vládce pekel, kterého nenáviděla i jeho vlastní žena a děti?

Cítil mocné vzrušení, příliv adrenalinu v žilách, kde tisíc let neproudila krev ani život a v duchu si představoval nějakého obra či podobnou bytost, který se odhodlal k tak zoufalému (či odvážnému) činu a chtěl ho na pomoc.

Najednou s tupým žuchnutím přistál na něčem tvrdém. Rychle vstal a oprášil si roucho. Chtěl vypadat co nejlépe - důstojně, elegantně, ale přitom strašlivě a odpudivě zároveň - jako pravý Satan. Už zase měl svou původní podobu - vypadal jako vysoký, urostlý, pohledný muž s tmavými vlasy po ramena a sexy strništěm na bradě. Neměl rohy, ani rozeklaný jazyk, ani kopyta jako jeho syn - právě naopak. Působil jako sympatický chlapík, až do chvíle, než jste se mu podívali zpříma do očí. Ty plály rudým světlem a mohli jste v nich zahlédnout koncentrované zlo, nenávist a zlobu, které vás přinutily okamžitě klesnout na kolena a prosit o smilování.

Satan, který si kdysi říkal Marduk Hellstrom, se rozpačitě rozhlížel kolem sebe. Rozhodně to nebylo jeho Peklo, ani Yotunheim, ani Asgard, Midgard nebo Niflheim. Viděl před sebou jakousi obří zlatistou bránu a kolem hustý smaragdově zelený porost. Nic mu to neříkalo, na tomto místě určitě nikdy předtím nebyl.

Na moment se zarazil, protože netušil, co má vlastně dělat. Počítal s tím, že bude někde s Ohnivými obry nebo tak něco, rozhodně ne na místě, které vypadá jako ilustrace z pohádkové knížky.

Najednou se ta obří vrata tiše rozevřela a vyrazil z nich prudký, oslňující proud světla, který byl tak silný, že i samotný Satan si musel na chvilku zakrýt oči.

Když sundal ruku, uviděl před sebou stíny tří postav, ale kvůli oslepujícím zábleskům nebyl schopen poznat, kdo to je.

"Ty jsi Satan?" Uslyšel zvonivý ženský hlas, který působil dost sebevědomě na to, o co tady šlo. Satan nebyl zvyklý na to, že lidi z něj nemají strach, když poznali, kdo doopravdy je.

"Možná," odtušil neurčitě a snažil se zaostřit zrak. "Kdo se ptá?"

"Bohyně Sigyn Iwaldidottir-Laufeyson, vládkyně Asgardu a královna Valkýr."

Satan na moment zažil takový šok, že málem upadl do bezvědomí. Snažil se vypadat cool a nevzrušeně, ale moc mu to nešlo. Tahle dívka měla tu odvahu přivolat ho zpátky???

"To ty jsi mě přivolala z věčné kletby?"

"Ano, s pomocí svých rodičů."

To jsou ti dva vedle ní, domyslel si Satan. Ale co po mně k čertu chtějí?