My name is Narfi

Když nebe spadne na zem, hvězdy přestanou svítit

Ve vnitřním nádvoří asgardského paláce se nacházely rozsáhlé, věčně zelené zahrady, plné zvláštních stromů a květin, zurčících fontán a zpívajících ptáků. Byla to přímo oáza božského klidu, asgardský kousek ráje, do kterého ovšem měli přístup pouze vyvolení - a to samotní obyvatelé paláce.

Sigyn usoudila, že právě toto místo bude vhodné pro opatrnou procházku, takže teď lehce našlapovala po úzkém chodníku posypaném lupeny bílých růží a o její rameno se bezvládně opíral Loki.

Udělali pouze několik malých kroků, ale Sigyn si neklidně uvědomila, že po Lokiho čele stékají krůpěje potu, proto zakotvila na nejbližší lavičce, vytesané z růžového mramoru, který se nacházel pouze na jediném místě v celém vesmíru, a to na úpatí hory Ztracených, kam se nikdo neodvážil. Proto tato lavička samotná měla cenu několika hord toho nejčistšího zlata, ale to v tuto chvíli nikoho nezajímalo.

Loki zafuněl a tvrdě dopadl na její kluzký povrch, Sigyn ho sotva stačila zachytit, aby nespadl dolů.

"Takže," vydechl Loki, "co máme v úmyslu?" Záměrně použil slovo máme, aby Sigyn naznačil, že ať už chystá cokoliv, je v tom s ní. Stále nedokázal uvěřit tomu, že jeho milovaná žena je opět tady, s ním, vedle něho a může se jí kdykoliv dotknout. Nebylo to jako v jeho snech, kdy se marně pokoušel chytit ji za ruku a ona se rozplynula jako dým, tohle byla realita, skutečně tu seděla a on pobaveně pozoroval tu známou zamyšlenou vrásku na jejím čele, která vždycky naskočila, když nad něčím dumala.

"Angela a Daimon souhlasili, že nám pomůžou. Snad se to povede i bez účasti Satana..." Povzdechla si.

"Nevypadáš moc nadšeně..." Ušklíbl se Loki a objal ji kolem ramen. "To sis toho starého pekelníka tak oblíbila?"

Sigyn potřásla hlavou. "Mám pocit, že se mi všechno tak nějak vymyká z rukou, potřebuji zkrotit neovladatelné síly pekelné a naše děti taky nejsou zrovna vstřícné," řekla zamyšleně a utrhla nádhernou rozkvetlou růži, rostoucí přímo před ní. Asgardské růže byly známé svou nezměřitelnou krásou, omamnou vůní, ale také nesmírně ostrými trny, plnými zeleného jedu. Trny byly tak pichlavé a nebezpečné, že dokázaly zranit dokonce i samotné Bohy, ale Sigyn se při pohledu na kapky krve na svých prstech nijak nevzrušovala. Zašeptala několik slov a krev ihned zmizela a rány se zacelily, jako by nikdy neexistovaly.

"Budeme ty nejmocnější bytosti na světě," zašeptal fascinovaně Loki při pohledu na její ruku. "Uvědom si, že už teď jsme nadaní čarodějové, a až ovládneme Temnou magii, už nás nikdy, nikdo a nic nezastaví."

"Stále chceš ovládnout svět?" Otočila se k němu Sigyn, ale z výrazu jejího obličeje nebylo patrné, co si vlastně o tom myslí.

"A ty?" Loki měl ve zvyku odpovídat otázkou, když netušil, co má jeho protějšek v úmyslu.

"Já..." Opět si zhluboka vzdychla. "Já bych chtěla mít konečně klid. Po všech těch letech... Moje divoké mládí na Midgardu, život s tebou, všechny ty intriky a boje a pak naše nezvladatelné děti... Opravdu bych už chtěla mír."

Loki se tlumeně zasmál. "Takže ty chceš světový mír? Jsi snad na nějaké podělané soutěži Miss USA nebo co? Chceš mír a nakrmit opuštěná zvířátka?" Pomalu se postavil a když získal potřebnou rovnováhu, udělal několik opatrných kroků.

"Buď jsi se mnou, nebo proti mně. Přišla jsi sem z Valhally jenom proto, abys mi řekla, že chceš mír? Proč jsi teda vzkřísila Satana a své rodiče připravila o veškerou moc a energii? Jenom proto, abys zbytek svého nesmrtelného života proseděla v křesle a pletla svetry vnoučatům?"